Cestování

Auto v kelu a jezera z Instagramu

Je úterý 6. 8. a začínáme druhý týden bydlení v autě. Zrovna sedíme u jezera s božským výhledem na hory, fouká jak prase a z dálky se ozývá bouřka. Je tu nádherně.

Přijeli jsme tu asi před hodinou. Auto zaprášené až hanba. A to nejen zvenku. Naše krásná kuchyň to odnesla nejvíc a naše ložnice beztakže taky (ale peřiny prach pohltí, tak to nejde tak vidět). Má předpověď, že auto se rozpadne – nebo se na něm něco posere – po 500ti kilometrech byla mylná. Máme za sebou přes 1000 a začalo se srát až teď 😀

Jestli někdy budete cestovat po východu Britské Kolumbie a zamířite směr Jasper, nezapomeňte se stavit u Travis Automobile Service. Jen tak, na pokec. Pánové jsou fajn, mají kdovíproč silně jižanský přízvuk, pálí jedno cígo za druhým, semtam si ubalí při práci brčko a často říkají fuck 😀 My tam dnes ráno strávili 2 hodiny a mechanik Travis se svým kumpánem zachraňovali, co se dalo. Včera nám totiž z ničeho nic začalo samovolně zrychlovat auto. Jakože bez přidání plynu (vysoké otáčky a tak?). A při přeřazování hrozně hučelo jakoby mělo co nevidět vybouchnout.

V reálu to nebylo tak zlý, automechanici nám poměnili u motoru nějaké hadičky, vyměnili filtry, utáhli přední nárazník a tak dále. Problém byl jasný. Kuba pár dní zpět opravil ventilátor, ale nepoužil origo hadičky, takže tam unikal vzduch a… Já nevím, fakt tomu nerozumím, ale asi tam něco vadilo a teď je to prostě už dobrý.

Takže jo. V tuto chvíli jsme měli vysmáti odjet. Pak ale Travis objevil původce divnozvuku při startování, který posloucháme už od začátku. Oba chlapíci si zalezli s cígem v puse pod auto a koukali na podvozek. Prý je to tím zlomeným zobáčkem. Jakým zobáčkem? U toho ozubeného kolečka, co je blízko startéru. Jo, aha.

No nic, potřebujeme dvě nové součástky, které k nám posílají až z vancouverského Burnaby, takže si tu počkáme dva dny. A ne, to ozubené kolečko nestojí 1500 CAD, jak nás prvně vystrašili. 

Garibaldi Lake a migrace žabiček

Překrásné ledovcové jezero blízko Squamishe, cca v 1500 mnm, na které denodenně míří stovky turistů. Pokud možno, vyhněte se víkendům a snažte se vyjít, co nejdřív. 

Co nejdřív pro nás znamená alespoň o půl deváté 😀 Na treky normálně vyrážíme kolem poledne, takže to, že jsme vyšli už v 8:40 je nezvykle kvalitní čas. Původně jsme chtěli dojít až k Panorama Ridge, ale bylo dost zataženo, semtam sprchlo a ujít 32 km s převýšením 1600 mnm jen proto, abyste viděli mlhu, nechce asi nikdo. 

Jen k jezeru vede 19 km trasa lesem, převýšení kolem tisíce, takže lelkovat opravdu nebudete. Po cestě potkáte triliardu veverek s adidas pruhy na hlavičkách, tedy chipmunky. Idiotčtí turisti je často krmí – i když je všude napsáno `Nekrmte zvířata` – takže jsou nebojácní, často vám vlezou na batoh a pak nehybně pózují na fotky. 

V cíli vás čekají krásné výhledy na okolní hory (my měli bohužel zataženo), ledovec a samozřejmě azurové jezero. Potkáte i vysoké dřevěné konstrukce s dráty, kde si lidé, kteří u jezera (za peníze) kempují, vyvezou batoh. Takové milé opatření proti medvědům. 

Když jsme došli zpět na parkoviště, odhadli jsme, že by se hodila sprcha nebo koupačka v jezeře. Nakonec jsem si ve Whistleru, olympijském horském středisku, dala horkou sprchu ala princezna na bazéně za 4.50 CAD a Kuba šel na frajera do studeného Lost Lake. Až se usušil a trochu ohřál, šli jsme pozorovat tisíce miniaturních žabiček, jak migrují z jezera do blízkého lesa. Dokonce v tom nejvyexpenějším úseku stála zaměstnankyně jezera a organizovala kolemjdoucí, ať dají pozor na mini žabky.

Večer spinkáme na dost odlehlém místě a hrozně se bojíme medvědů.

Graffiti Valley a kruhy pod očima

Ráno jsme si odskočili na Alexander Falls, kde jsme pokecali s místním motorkářem a ubezpečil nás, že on tady (ve Whistleru) bydlí už 11 let a nikdy žádného medvěda neviděl. Taky povídal, že black bears jsou úplně na pohodu, ale grizzlyho, tak toho potkat nechceš! A co teprve pumu?! Jo, tak tu už vůbec ne, ta jde po krku a zahryzne tě hned, jak tě zmerčí.

~~~

U Whistleru se kromě božích hor, můžete vydat k vraku starého vlaku, který zde vykolejil v roce 1956. Na všech vagónech jsou barevné graffiti malůvky a dá se jít i dovnitř. Můžete si vyšplhat na střechu a představovat si, jak z ní skákali bikeři (to jsou ti mladí hoši na kolech, babi). Pořádaly se tu totiž bmx závody a někdy i hudební akce. V okolí jsou mj. i Nairn Falls. My jsme se k nim šli projít v totálním mordor dešti. Naštěstí jdete celou dobu pod stromy, ale i tak nebylo na škodu vzít si krásnou rybářskou pláštěnku.

Zhruba 5 km od Nairn Falls se dá celkem v pohodě vyspat u řeky, přímo pod dráty, trošku dál od hlavní cesty. Spot to není špatný, ale nesmíte být takový posera jako já. Totiž, když člověk spí venku v autě, mimo placené kempy, je dost pravděpodobné, že se tam potká i s ostatními lidmi v kteroukoli denní i noční dobu. V lepším případě se střetnete ještě za světla, pozdravíte se, trochu pokecáte, když si padnete do oka, tak si vypijete i pivko a tak dál, a tak dál. Tu noc jsme si šli lehnout po desáté a rovnou přijelo nové auto. 

V těchto případech se vždy prvně bojím rangerů, protože, i když nikde není sign se zákazem kempování, úplně rádi to tady taky nevidí. Hned nato a asi i mnohem víc mě vyděsí představa divných lidí, kteří se zde jedou jen zašít a mají v kufru pár zbraní a kudličky na ostatní lidi – tedy na nás. Jakub se mi vždycky směje, že jsem posera a že se přece nic neděje, že to jsou jen další backpackeři, ale i tak mi to v hlavě pořád jede. 

Dobrá zpráva je, že to nové auto nebyl ani ranger a už vůbec ne divnolidi. Navíc sjeli o patro níž, takže se nebylo čeho obávat. 

Začalo pršet. 

Před půlnocí se objevilo další auto a mi se začalo chtít čůrat. Zastavili 10 cm od nás, i když všude okolo bylo dost volného prostoru a vystoupili ven. Panebože proč parkují tak blízko??? Asi jedna holka a dva kluci. Svítili čelovkama jak splašení a furt něco komentovali. My máme zatemněná zadní okna, takže jsem viděla velký prd, což je i důvod, proč jsem se děsně bála 😀

`Čeho ses zas bála, prosím tě?`

`Hele, Jakube, já se bojím mnohem víc lidí než medvědů.`

~~~

Čůrat jsem nakonec šla. 

Jakub mě ale musel hlídat.

~~~

Joffre Lake, pouštní krajiny a hejna komárů

Jedno z nejslavnější jezer Britské Kolumbie je ledovcové Joffre Lake. Od parkoviště tak za 5 minut dojdete k dolnímu jezeru, které je nejméně impozantní ze všech. Pro ty větší nádhery si musíte vyjít kopeček. Převýšení je pouze 400, ale jdete do celkem prudkého kopce, takže slabší nátury se dost zadýchají. 

Middle lake, tedy prostřední jezero je už dost velká krása! Opět a zase modromodrá modř, veliký vítr a všude okolo ty nejrovnější jehličnany světa – jaktože jsou tak rovné? 

Upper lake je pravděpodobně z jiné dimenze. Je fakticky tak nádherné, že vás donutí sednout si na prdel a jen blbě čumět. Hned naproti vás se rozprostírá velký ledovec – tu by mě jen zajímalo, jak vypadal přes 20ti lety a jak bude vypadat za dalších 20 – díky kterému je ta barva tak neskutečná.

Ještě ten den přejíždíme z krajiny plné hustých lesů a jezer do polopuště. Viděli jste Into the Wild? Ne? Tak si to pusťte. Přísahala bych, že jsem se z ničeho nic ocitla v krajině toho starého dědouška, s vysokými vyprahlými horami, nízkou klečí, dlouhatánskými vlaky a pár domy, co vypadají jako slumy. Spali jsme v free campu u Seton lake. Teploměr ukazoval přes třicet a bylo jasné, že tady už dlouho nepršelo. Kuba celý večer popíjel pivka s Rakušanem, co kempoval vedle nás a já si hezky zajógovala. 

Den nato jsem se už i já odhodlala skočit do ledového jezera a pak jsme pokračovali v cestě dál. 

Okolní kopce vypadaly jako písečné duny a několik desítek kilometrů jsme projížděli okolo obřího kaňonu s rozbouřenou řekou. Čím víc jsme se vzdalovali od Whistleru, tím víc ubývaly krásné stromy. Jak v Česku řádí kůrovec, tak tady dává bídu lesům zase jiný brouk. Byl to dost smutný pohled. V kombinaci s vyprahlou krajinou mi to trochu připomíná nejistou budoucnost české přírody… Snad u každého domu, který jsme po cestě míjeli, stálo aspoň 10 nepojízdných aut. Co druhý barák bylo `ofiko` vrakoviště a u jednoho jsme si za 5 babek pořídili zrezlý hever. To ať nám ladí s autem.

I když se už stmívalo, zajeli jsme se kouknout na opuštěný kaňon Chasm a odtama zamířili k Beaver Lake, ke kterému vedla asi 10km dirt road napasovaná mezi dokonalou krajinu podobající se Aljašce! Samotné Beaver Lake připomíná několikanásobně krásnější Štěrkovnu s plno hippiesákama a horama okolo. Mj. jsem na celém světě nezažila víc komárů než tam. Jistěže se nám dobrá stovka nahnala do auta a my je pak s rukama pomazanými limetou celou hodinu lákali na světlo a zabíjeli. 

Vodopády, vodopády, samé vodopády

Pravda je taková, že fakt nemáme žádný plán a kam pojedem, co budem dělat, kde budem spát, se většinou rozhodujeme až v tu danou chvíli. Takže nápad zajet si do Gray Wells Provincial Parku byl dost random a nevěděli jsme, co čekat. 

Uvidíte tam hlavně vodopády, ale sakra nádherný vodopády, a taky obří kaňon, který před milionem let vyhloubila láva, následně roztály ledovce a ejhle máme tady kaňon a zhruba 40 vodopádů! Ten nejslavnější se jmenuje Helmcken Falls, má 141 m a je 4. nejvyšším v Kanadě.

Koukej!

Jeden komentář

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.