Myší kožíšek, lidský prst a barvy kanadského podzimu

Tak prý máme v autě myš.
Nebo chipmunka, tedy severoamerickou veverku s adidas pruhy na hlavičce.
Dle analýzy hovínek jde ale spíš o myš.

Poprvé o sobě dala vědět asi před 2,5 týdnem. To bylo tenkrát, když Kuba nemohl celou noc spát, protože ta šedá sviňka dělala šílený bordel a mi to bylo jedno, protože se mi naopak spalo fakt krásně. Den poté jsme na parkovišti před Watson Lake vytáhli věci z auta a snažili se ji naivně najít. Nakonec jsme jen vymetli bobky a doufali, že nakonec odejde sama.

Nyní je více než pravděpodobné, že se pokaždé jedná o jinou myš a k nám do auta se chodí jen ohřát a spapat nějaké jídlo. To se jí ale většinou nepodaří, protože máme už vše pečlivě zabezpečené.

Tu úplně původní jsme ale dvakrát viděli.
Poprvé jsem na ni večer zasvítila čelovkou, když jsme den před hikem k Berg Lake spali na mýtince v lese. Byla pod autem a čekala až jí něco ukápne z naší připravované večeře. Měla hrozně tenký a dlouhý ocas a byla poněkud vystrašená.
Podruhé to bylo na hranicích s Národním Parkem, když jsme promáčení a promrzlí vraceli z Berg Lake trailu. Při zabrždění u okénka vyskočila z auta – dle mého si běžela pro líbivé stéblo trávy – a pak rychle upalovala nazpět dovnitř.

Zlatokopky, automaty a chlast s lidským prstem

Dost o myši.

Jaký to bylo v Dawson City?

Že jste o tom městě nikdy neslyšeli? Já se ani nedivím, je uprostřed ničeho, dostává se tam dost blbě, ale je fakticky jedinečné.

Jedná se o reálný skanzen. Vypadá to tam jako v období zlaté horečky mezi léty 1896-1899. Některé domy jsou nakřivo (ukázka toho, co se stane, když topíte ve starých domech postavených na permafrostu), do hospodských salónů se chodí skrz dřevěné lítačky a od devíti do jedenácti se v místním Sourtoe Coctail schází davy lidí na panáka chlastu s mumifikovaným palcem.

Tahle sranda stojí pouhých 8 dolarů a je to velká (nechutná) turistická atrakce, která má ale svá pravidla. To nejpodstatnější je asi to, že palec nemůžete spolknout, za to je pokuta 2500 dolarů 😀 Musíte se jej ale dotknout ústy a celý tekutý obsah panáku na první dobrou vypít. Výzvy se zúčastnilo údajně už přes 100.000 lidí.

Historie říká, že během prohibice v 20tých letech bratři Louie a Otto uvízli ve sněhové vánici. Pod Louiem se nešťastnou náhodou prolomil kousek ledu a namočil si tak pravý palec. Když se bratři konečně dostali domů, Louie měl totálně promrzlou nohu a palec bylo potřeba amputovat. Jako vzpomínku na tuhle radostnou událost, hodil prst do sklenice alkoholu a uschoval ji ve své chatce. O pár let později, v roce 1973, Captain Dick Stevenson tuto sklenici našel a vymyslel tohle marketingově promakané lákadlo. Od té doby se již víckrát stalo, že prst nějaký ožrala pro srandu ukradnul, ale vždy ho s velkou omluvou nakonec vrátil zpět.

Potupně přiznávám, že my jsme tento legendární nápoj nezkusili, raději jsme vsázeli na yukonská čepovaná pivka a poprvé tady se fakt hezky opili. Spali jsme totiž na parkovišti před Visitor Centrem, kde se oficiálně nesmí spát, ale neoficiálně na to všichni hází bobek a tak jsme nemuseli nikam přejíždět.

**Midnight Dome – vyhlídka a další potenciální spaní, ideální na pozorování polární záře**

V Dawson City pobýval i známý český dobrodruh a spisovatel, Jan Weltz. Má zde i svůj pomníček – sice se neví, jestli je hrob doopravdy jeho, ale i tak je to pro Čechy poutní místo. Teď si už nepamatuju, jestli jsem měla PMS nebo jsem byla klasicky přecitlivělá, ale atmosféra u tohoto pomníčku je nádherná. Čeští cestovatelé zde nechávají různé předměty, píšou krásné vzkazy do krabice vzpomínek, ukládají své fotky a dokonce jsme vyhrabali i cigaretový tabák s českými nápisy. Jsem dost nostalgický člověk a vzhledem k tomu, že čím dál tím míň věřím v lidskou dobrotu, tohle mě dost dojalo a zahřálo u srdce. Kdybych mohla, seděla bych tam doteď. Četla bych si všechny ty úryvky textů od lidí z Čech a byla neskonale hrdá, že jsem taky Češka 😀 <3 Určitě by mi u toho tekly slzy a byla bych hrozně teatrální. To miluju. Nakonec jsme samozřejmě odešli, já tam za nás nechala trochu trapně napsaný vzkaz (ale byl od srdce, tojo :D) a klíčenku jahůdky, co jsem našla na Costa Rice.

Po téhle romanťárně jsme si chtěli vydělat nějaký ty zlaťáky a jako za starých časů jsme, vybaveni lopatou a pánvi na rýžování, šli do řeky rýžovat zlato. Jakkoli zajímavě to zní, pro mě to byla veliká nuda 😀 Já viděla zlato ve všem, ono se totiž každý kamínek, písek, větvička – VŠECHNO – zlatavě lesklo a nemohla jsem rozdýchat, že nic z toho pravé zlato není. Nakonec jsem šla raději do auta vařit večeři a Kuba o hodinu později doopravdy něco málo vyrýžoval.

Večer jsme si za 30 babek koupili dva vstupy na veleslavnou kabaretní show do Diamond Tooth Gerties 😀 V tomto kabaretu se potkávají dva světy, tanečnice v dobových oblečcích vrtící se do rytmu živé klavírní hudby a asi stovka automatů a desítka pokerových a black jackových stolů. Klub byl plný. Někteří koukali na show, jiní házeli dolary do matů, další zkoušeli štěstí u karetních her. Jak mě Las Vegas ani Atlantic City ani trochu nepřitahuje, po tomhle večeru si říkám, že aspoň na jeden jediný den bych se tam i ráda podívala 😀 Nejvíc mě fascinovaly staré prachaté babičky, které do matů házely jeden dolar za druhým a šlo vidět, že si to fakt užívají 😀 My se nakonec k těmhle babčám připojili a vyhráli 60 babek (z původních 15ti!), juchůůů. Kolem půlnoci jsme se dokolébali k autu a na nebi uviděli nazelenalou mlhu – polární záři!!! Nebyla moc výrazná, ale achjo, tak kouzelná! Po půl třetí ráno nás vzbudili ožralí Francouzi, co parkovali vedle nás, díky čemuž jsme ale viděli další polární záři. A ta teda byla <3

Ráno jsme z Dawson City odjeli a dali si výšlap v Tombstone Territorial Parku, co připomíná malou Patagonii. Bohužel se do něj dostanete pouze po gravel road, takže musíte přetrpět 70km (tzn. 140km) kodrcačky po Dempster Highway.

pozn. nezpevněná Dempster Highway vede až k Arktickému oceánu, což je více než 700 km <3

Signpost lesík, bizoni a plno medvědů

Pomalu jsme se přibližovali zpět k Whitehorse. Po cestě se nám nečekaně povedlo už podruhé píchnout pneumatiku a seznámit se tak s nejmilejšími důchodci Kanady. Cestovali za polární kruh (ano, tedy těch 700km po gravelce), takže byli nadmíru vybaveni. Měli sadu na opravu pneumatik, kompresor i centrálu! Bylo jim 75 let. Házeli jeden vtípek za druhým, roztomile se mezi sebou pošťuchovali a byli fakt hrozně skvělí – má víra v lidi se při takových setkáních vždy velmi posilní! <3

`Oh, he is just perfect. I married THE perfect man! Right, sweetie?` táhnou to spolu už 38 let.

S opravenou gumou jsme ráno dorazili do Watson Lake. V tomhle městečku se lidi zastavují především kvůli Signpost lesíku. Od roku 1942 zde cestovatelé přinášejí různé značky, rozcestníky atp. ze svých domovin. Aktuálně je jich tu přes 77.000!

Vzhledem k tomu, že jsme byli dost vymrzlí a smradlaví (bydlení v autě a tak), zamířili jsme se vyhřát do přírodních horkých pramenů! Asi v půlce cesty jsme narazili na stádo bizonů. Dál jsme zase potkali i pár černých medvědů.

Liard Hot Springs byly šíleně horké, šíleně nádherné a (ne)šíleně tajemné. Bylo tam kupodivu pramálo lidí, voda krásně čistá a nejlepší bylo, že vše bylo zachováno v přírodní stylu.

Óda na Rockies #1

Odtama jsme se vydali už k Dawson Creek, k městu, kde oficiálně začíná Alaska Highway a je jen pár km vzdálené od hranic s další kanadskou provincií, s Albertou. Tady jsme pouze stihli v pneuservisu doopravit (podlepit plug) naši pneumatiku a dát si krásnou sprchu, ať se zbavíme vaječného zápachu z pramenů.

Takže teď se konečně dostávám ke Skalistým horám, k Rockies.

Rockies tvoří především NP Banff, Jasper, Kootenay a Yoho, řadí se k nim také Mount Robson Provincial Park.

Jsou tak nádherné, až to vypadá uměle. Prvně doopravdy nejde uvěřit, že něco takového existuje. Za krásného počasí vypadají jak z jiného světa – z lepšího, hornatějšího a poklidnějšího světa. Připomínají Dolomity a taky trochu Alpy – lepší kombinaci jsem si ani nemohla přát 😀 <3 Je tady tolik treků, že byste je nestihli projít ani za 10 let a většina je krásně přistupných! Už se nedivím, že je kolem nich takový humbuk. Zaslouží si to.

Bohužel je tady taky plno lidí, i když je aktuálně off-season, kempy bývají stále dost plné a fakt si neumím představit, co se tu děje přes sezónu. Abyste v Rockies mohli vůbec být, potřebujete tzn. Discovery Pass, nikde ho sice moc nekontrolují, ale v autě u zrcátka vám viset musí (a to hlavně když vjíždíte do parku). Platí 12 měsíců a pro jednotlivce stojí 70 CAD, existují zde také jenodenní alternativy, které se vyplatí zakoupit pouze v případě, že zde zůstávate jen na pár dní.

pozn. na Craiglistu, FB atp. se Discovery passes i nelegálně přeprodávají.

Se spaním v NP je to taky trochu horší, rangeři to dost hlídají a spát jinde než v oficiálních kempech je finanční sebevražda. Těch ale na druhou stranu není až tak moc. Doporučuji si nejlépe už dopoledne vyhlédnout pěkný kemp, zarezervovat si zde místo (funguje self-registration, peníze dáváte do obálky, a vkládáte do boxu u dřevěné zastřešené tabule, obvykle to stojí cca 16 CAD/noc, ale najdete i takové, co se vyšplhají až na 37 CAD) a pak teprve začít objevovat okolí. My měli i teď na podzim semtam trochu problém najít místo.

Nicméně, Rockies pokládám za nejnádhernější oblast celé naší cesty (od Vancouveru, přes celou BC, Yukon, Aljašku až do Alberty) a asi právě proto si zrovna hledáme ubytování a práci v horském městečku Canmore (přezdívaný Czechmore, hah).