-
Radostně s úzkostí
Jednu z prvních a největších panických atak jsem měla v 15ti, někdy v době, kdy od nás odešel taťka. Je to divný, ale fakt si to moc nepamatuju, celé to období je v mlze. Což je asi i fajn. Mozek je chytrý. Seděla jsem pod stolem, brečela a nemohla se nadechnout. Břicho jsem měla sevřené a myslela si, že co nevidět si vyzvracím i žaludek. Když jsem záchvaty mívala později, ty větší doprovázelo i obsesivní škrábaní po celém těle a následné objímání záchodové mísy, jako bych tu úzkost mohla ze sebe vyblít. Fuj no. Ale je to tak. Žádná červená knihovna tady 😀 Úzkostná porucha? Když nejseš porouchaná Nejsem doktor,…
-
Je fakt zima
Dávno tomu, dlouho tomu. Je hezký obědvat s výhledem na velký, zasněžený hory, ale není to všechno. Když jsem na Vánoce zjistila, že se domů vracíme už na začátku června, všechno ze mě spadlo. Najednou jsem měla v hlavě pomyslnou stopku, která mi určovala, dokdy to tady musím vydržet. Tu práci, to spolubydlení, tu zimu – která byla až doteď de facto dost v pohodě, jen posledních pár dní je -30 a pocitovka i -45 😀 Fakt jsem si myslela, že když si na tisíckrát denně budu vtloukat do hlavy, že to vše je jen dočasné, a že jsem tu nejela na popelářská víza proto, abych se posunula v tom,…
~ píšu ~
