Radostně s úzkostí

Jednu z prvních a největších panických atak jsem měla v 15ti, někdy v době, kdy od nás odešel taťka. Je to divný, ale fakt si to moc nepamatuju, celé to období je v mlze. Což je asi i fajn. Mozek je chytrý. Seděla jsem pod stolem, brečela a nemohla se nadechnout. Břicho jsem měla sevřené a myslela si, že co nevidět si vyzvracím i žaludek. Když jsem záchvaty mívala později, ty větší doprovázelo i obsesivní škrábaní po celém těle a následné objímání záchodové mísy, jako bych tu úzkost mohla ze sebe vyblít.

Fuj no.

Ale je to tak.

Žádná červená knihovna tady 😀

Úzkostná porucha? Když nejseš porouchaná

Nejsem doktor, nejsem psycholog, takže tohle vše berte s nadhledem. Píšu zde pouze o tom, co jsem vypozorovala sama na sobě a případně si někde načetla. Ani netvrdím, že mám nemoc zvanou panická porucha, ale dozajista vím, co to jsou časté úzkostné stavy.

Úzkosti zažívá jednou za čas každý, alespoň jeden panický záchvat za život zažije snad 90% lidí (zdroj: podcast :D). Problém pak nastává v četnosti a v tom, kdy vám úzkosti způsobí i naprosto iracionální věci a nebo někdy přijdou jen tak.

“Panické ataky jsou opakované záchvaty vnitřního neklidu a intenzivní úzkosti. Tyto epizody doprovází četné příznaky, a ačkoliv postižení o svém problému často vědí, při atace nemohou svůj strach ovládnout.” ZDROJ

Od té doby, co jsem s Kubou (3 roky), tak se situace hodně zklidnila. Když neberu čas strávený v Kanadě, vzpomínám si snad na dva menší a jeden nabíhající záchvat.

Většinou se to objeví ve chvílích, kdy se člověk necítí dobře – to je ale jasné, ne?

Já to mám, když jsem obklopena mnoha lidmi, s kterými neumím být stoprocentně svá (což je většina :D) a v hlavě se mi dějou pekla. Nebo když vám mysl zničehonic začne produkovat bludy a vy to zrovna neumíte zastavit. Mohou to být fakt blbosti. Třeba, když chcete svému klukovi koupit bundu přes Marketplace a ten týpek vám neodepisuje a vy automaticky přemýšlíte, co jste udělali špatně, jak můžete být tak neschopná, že neumíte ani koupit bundu, následně se začnete imaginárně bičovat, že jste fakt magor, že vás rozhodí i takové hovno, protože přece o nic nejde a týpek se ozve třeba pozítří, až bude mít čas … no prostě se zaseknete v kruhu a pak se to zas opakuje – nemožnost dýchat, pocity na zvracení, závrať, strach, že vám srdce vyskočí z hrudi a uteče až na kraj světa. Nebo další mírnější a humorná je z dob, kdy jsme na gymplu v biologii probírali člověka a já si doma googlila a diagnostikovala každou druhou nemoc, i když jsem věděla jak hloupé to je, ale hluboko uvnitř panikařila. Naposled mě napadá, když se mi Kuba delší dobu neozývá, tak můj mozek produkuje katastrofální scénáře, že spadnul z lešení v práci, nebo že ho unesli (většinou jsou to UFOni nebo lidé v oblecích). Někdy to dojde až k tomu, že žiju v imaginárním světě a on neexistuje, prostě jsem si jej vymyslela (za tuto představu viním filmy jako Matrix atd.). Těchto pár zmíněných zní vtipně a až neskutečně – já se jim teď taky směju – jenže v moment, kdy to dojde až za tu hranici snesitelnosti, tak to bohužel sranda není.

Jen tak identifikovat příčinu

V různých poučkách a definicích o panické poruše se udává, že ataky častokrát nemají konkrétní příčinu.

Opět připomínám, že vše, co tady píšu, je na základě mých zkušeností a toho, co jsem si načetla a naposlouchala. Žádné odbornosti tady nečekejte.

Nicméně, přestože moje záchvaty úzkosti někdy zdánlivě vznikají jen tak, snad všechny do jedné mají jednu společnou věc. Dějou se tehdy, kdy se mi zdá (nebo to tak opravdu je), že nemám věci – život – pod kontrolou.

Už jen tím, že si to člověk určí, nachází pevnou půdu pod nohama. Třeba ne přímo při záchvatu, ale v globálu bude mít pocit, že získává potřebný nadhled.

Co teda pomáhá?

V definici panického záchvatu, kterou zde uvádím, je psáno `při atace nemohou svůj strach ovládnout,` ALE jde tomu pomoct! Když jste v pubertě, tak je to těžký, čím jste starší a záchvaty-ostřílenější, haha, naučíte se s nimi aspoň trochu pracovat. Není to stoprocentní, ale aspoň trochu vám pár věcí uleví, případně záchvat zkrátí.

  • V tu chvíli, tedy před či při záchvatu:

1. Hluboké a POMALÉ dýchání – toto video je skvělé <3

2. Mít v mobilu složku textů/ obrázků, které mi pomáhají (trochu jsem o tom psala tady).

3. Nebýt v tu chvíli úplně sám (ne vždy se bohužel povede), ale ani s žádným šulinem, který si myslí, že to hrajete nebo přehráváte (hromyblesky na tebe).

4. Pustit si uklidňující hudbu, ať se člověk cítí v bezpečí.

5. Zároveň si uvědomit prostor okolo sebe, uvědomit si svět a jestli má ataka reálnou příčinu (např. můj imaginární svět je přece paranoidní blbost – nebo není?:D).

6. Jestli cítíte, že to na vás jde, nebát se odejít z párty (nebo odkudkoliv) klidně i ze sekundy na sekundu. Tohle jsem dělávala často a nejednou se kvůli tomu s kamarády pohádala – hlavně, když jsme měli jet přes celou Prahu spolu taxíkem ehm (v takových situacích nekoukáte na ekonomickou stránku :D). Nikdy jsem jim ale neřekla pravý důvod, aby si nemysleli, že jsem divná nebo že si vymýšlím. Oni si ale na mé rychlé úprky stejně nakonec zvykli 😀

7. Pít hodně vody. Ale pozor, ať se z toho nestane až obsesivní zlozvyk, ehm.

8. Zaměstnat si ruce – něco skládat, něco vyrábět (např. origami je boží, protože i když u sebe nemáte skoro nic, tak kousek papíru – třeba účet nebo vizitku v peněžence – většinou najdete; ve společnosti naopak nedoporučuju odrbávat papírové etikety na láhvích, všichni si všimnou, že se cítíte nesvá, a to vás automaticky hodí ještě do horšího stavu; to origami naopak snad všichni obdivují a vy máte něco, na co můžete být i pyšná :D)

9. Čerstvý vzduch – když se vám to stane v místnosti (kor když je plná lidí), tak odejít ven, nejlíp s někým, komu důvěřujete. A když venku není -30, haha, tak tam dobrých pár minut vydržte.

10. Uchýlit se na své bezpečné místo – třeba pod stůl, nebo na pračku, haha – to funguje jen v případě, že se vám to stane např. doma.

– hodně textu, hodím tady fotku z milovaného (bezpečného) místa v Itálii –
  • Obecně:

1. Tohle bude znít možná trapně, ale když se mi to tady v Kanadě vrátilo, objevila jsem na Instagramu pár profilů (projektů), které se zabývají duševním zdravím. Za mě jsou super, a lidem, co je spravují, na tisickrát děkuju: vedou tyto dva selfcareisforeveryone/ koukněte i na highlights, je tam hodně účinných tipů a dlcanxietysupport/.

2. Tento podcast a všemožné články, které dělají osvětu této problematice – podcast je opět ze série od Weef Nastav dUši, fotografka Teru Menclová mluví o své úzkostné poruše, je to hezké a pro (úzkostné) lidi, co mají raději mluvené slovo než psané, je to záchrana.

3. CBD olejíček – výtažek z trávy (není to psychotropní látka aka THC, takže vás to nezhulí, ale pouze uklidní, dokonce se po tom lépe usíná), kapete si pod jazyk, klidně několikrát denně. CBD od Hemptouch mají být super, já je nemám osobně ozkoušené, začala jsem olejíček používat až v Kanadě. Čím vyšší obsah CBD, tím větší grády olejíčku.

4. Pak samozřejmě klasiky – yoga, sport, kupodivu i zdravá strava.

5. Pravidelné meditace – všude se o tom mluví, není to jednoduché (mi to dost nejde :D), ale funguje je to; samozřejmě je to spojené i se správným dýcháním.

6. Dobré vztahy, dobré prostředí, dobré všechno, haha. To je těžký, ale obecně se snažit nedostávat se do situací, které vám nedělají dobře (třeba ztráta bezpečného prostoru spolubydlením 😀 toxické vztahy a lidé), ale zároveň, když se do nich dostanete, tak se za ně nebičovat.

7. Pokud jste trochu ezo/alternativní/spirituální bohyně (:D) a věříte, že je něco víc, tak je skvělá kranio-sakrální terapie nebo kineziologie – opět bych si ale o tom zjistila více, nemusí to každému sednout. Opakuji, nejsem doktor!

8. Psychoterapie. Proč ne, že? Ale není jednoduché najít terapeuta, který vám sedne. Jestliže ho ale najdete, věřím, že může hodně pomoci. Já bohužel na takového ještě nenarazila.

9. Když jsou ataky několikrát týdně, nedejbože několikrát denně, pacientům jsou předepsány antidepresiva – nebudu tu rozebírat svůj (neodborný a nepěkný) názor na prášky, každopádně, v takové fázi já osobně naštěstí nejsem a snad ani nikdy nebudu.

10. Nestydět se za to – k čemuž by mi tento text mohl třeba dopomoci 😀 Tím nemyslím, že si to máte rovnou házet do CV, na profily seznamek nebo psát na blog 😀 ale najít takovou cestu, která je vám nejpříjemnější, která vám nezpůsobí ataku – nejlíp začít sám u sebe a uvnitř si uvědomit, že žádná nemoc nedefinuje to, čím jste a nedělá vás horším ani lepším (to mi zní děsně klišoidně ala seberozvojové přednášky o komfortních zónách, ale fakt to myslím vážně).

Co nedělat

  • V tu chvíli, tedy při záchvatu:

1. Zahulit si – nebudu zastírat, že někdy to může i pomoct, ale v opačném případě vás to pošle napřímo do pekel, z kterých se nelze dostat ven, protože je máte v hlavě.

2. Ožrat se – to je trochu podobné jak to hulení no 😀

3. Vzít si silnější drogy – s tím nemám zkušenosti, jsem čistá jako anděl, haha, ale hádám, že to taky nebude úplně dobrý. Nehledě na to, že některé drogy mohou probudit spící symptomy psychických nemocí.

4. Obklopovat se toxickými lidmi a idioty – o tom jsem se už zmiňovala, a to vlastně platí vždycky, nejen v tu chvíli.

5. Začít si nadávat, nenávidět se, obviňovat se – a to je asi ten nejtěžší bod.

Gradiózní závěr

Je těžký pochopit něco takto neuchopitelného. Když máte zlomenou nohu, všichni ví, že to bolí, ale když vám hoří v hlavě, málokdo to pochopí a uvěří. Každý vnímá jinak, každý má jiný práh fyzické i psychické bolesti (teď to zní teprve dramaticky, bravo :D), a my bychom na to neměli zapomínat.

A proč to sdílím?

Jsem Tomáš Klus a chci žít v pravdě 😀

Ne, velký prd, ale vím, jak mi vždy pomůže, když někdo sdílí něco takového – je to o porozumění a úlevě, že to není tak černé, že nejsem jediná a že nejsem slabá – takže věřím, že jestli se tohle skrz zákoutí internetu dostane byť k jedinému takovému člověku, možná mu to pomůže.

To by bylo moc hezký.

P. S. Nechci ať to vyzní, že ze sebe dělám chudáčka, je nespočet lidí, kteří jsou na tom milionkrát hůř. Já jsem fakt v pohodě. Jen si stojím za tím, že sdílení je fajn. Taky si nemyslete, že jsem magor, to nebyl účel))

P. P. S. Z mého kvalitního cestovatelského blogu se nestává psychozpovědnice, ale když zrovna necestuju, tak nemám o čem psát – a tohle téma je mi blízké, co si budem…

P. P. P. S. Všimli jste si, že jsem několikrát napsala, že nejsem doktor (?) – to taky trochu souvisí s úzkostmi. Co když někdo něco vyšťourá a napadne mě s mými vlastními slovy – takže znovu, já nejsem doktor, vše jsou jen mé zkušenosti. Nestavím se do role odborné pomoci.

P. P. P. S. Pusinky a slunce v duši bez úzkostných dní <3

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *