Podtexty mezi řádky

Publikováno s dvou až tříměsíčním zpožděním.

Je těsně po půlnoci a právě koukám na IG jedné holky. Koukám, jak cestuje po celém světě. Na všechny země, které projela. Na krásný fotky, které pořídila. Pročítám si ty závidění-hodné popisky a pomyslím si Wow, tohle chci.

To mi trvá ale jen vteřinu.

Uvědomím si, že tohle vše jsem už měla, že tohle vše jsem zažila a ono mě to stejně neudělalo šťastnou.

Na malou chvíli ano, ale v delším horizontu mi to nestačilo.

Proč?

Tenhle článek nepíšu, abych si stěžovala. Je to článek, který jsem si v minulosti měla přečíst, ale žádný takový nikde nebyl.

Vzniká proto, abych si pamatovala, že to, co může být skvělý pro ostatní, nemusí být už tak skvělý pro mě. A že úplně nejtěžší je, když to, co si tolik let tak moc přejete, se splní, ale v reálu vám v tom není úplně nejlíp. 

Jenže co teď?

Chci si jen připomenout, že to vůbec nevadí, že zrovna za tohle se bičovat nemusím. A že jsem všechno, ale určitě ne nevděčná.

Poznej samu sebe

Chceš odjet? Cestovat? Objevovat? Poznávat? Být svobodná? Nezávislá? Kupovat jen jednosměrné letenky? Nevědět, jestli se vrátíš za půlroku, rok či dva? Rozhodovat se z hodiny na hodinu? 

Mnoho věcí zní víc než božsky. 

Představy často předčí realitu. 

Předtím než jsem vypadla na 8 měsíců do Centrální a Jižní Ameriky

(nutno dodat, že na začátku jsme měli jediný záchytný bod, Nicaraguu; neřešili jsme, kam pojedeme potom a už vůbec jsme nevěděli, kdy se vrátíme zpět do Česka) 

jsem si lepší scénář než absolutní svobodu ve dvou nedokázala ani představit.

Nejmíň od 16 let jsem si v hlavě malovala dokonalou pohádku, jak se svým potenciálním klukem procestujeme celý svět. A jen tak si budeme…

  • Chodit po gigantických horách bez strachu z výškové nemoci.
  • Nosit velký batohy, který ale vůbec nebudou těžký.
  • Koupat se v oceánu a sjíždět obří vlny a já se stanu mistrem světa v surfování a na vlně zenu si profičím až do moudrého stáří.
  • Spát venku pod hvězdami a radovat se z toho, že už jsme měsíc neviděli sprchu, ale vůbec nesmrdíme, protože tyhle pozemské problémy se nás prostě netýkají.
  • Mít domov všude a nikde a jako ten největší nomád se netrápit nad ničím, co bylo anebo co nastane, protože budeme žít tady a teď. 

Je dost možné, že jsem si tak dlouho projektovala tuto naivní iluzi až jsem uvěřila, že tohle jsem doopravdy já. Člověk, co miluje změny a nejistotu, nechce mít kontrolu nad ničím, absolutně neplánuje, neuvažuje nad minulostí ani nad budoucností, zbaběle se vzdává zodpovědnosti a nechává se unášet proudem událostí. Nějak bylo, nějak bude.

Uprostřed toho všeho jsem se ztratila a dlouho nedokázala rozlišit, co jsem já a co bych chtěla být já.

Když někdo umře

Byl květen 2018 a my se během osmi měsíců ocitli už v sedmé americké zemi. Zrovna jsme přijeli z dvoudenního tripu k peruánským Rainbow Mountains. Na cestu tam jsme si půjčili motorku a noc strávili v rozpadlém hliněném domě. Pod stanem, s několika potulnými psy opodál a poloprobuzeni hlasitým smíchem Peruánek před pátou ráno.

Vrátili jsme se do Cusca na hostel, do tmavého a vlhkého pokoje bez oken. Čtyři oranžové stěny a malinký kumbálek s toaletou a sprchou. Sušili jsme si věci a plánovali, jak za pár dní překročíme hranice Bolívie. 

No a u Potosí, tam je jedna šestitisícovka a prý je jednou z nejlehčích šestitisícovek na světě. Tu půjdeme, žejo?

A my šli spát. 

Když se ráno vzbudíš a máš desítky nepřijatých hovorů od sestry a tvůj přítel jich má taky nemálo, je jasný, že je něco blbě.

V tu chvíli se ti sevře žaludek, chce se ti blít a už tak nějak tušíš, že se stalo něco hodně špatného.

Toronto

V lednu 2019 jsem odletěla do Toronta. Úplně sama. Byla to má první zaoceánská cesta od Jižní Ameriky, od doby, co taťka umřel.

Na letišti v Polsku jsem se loučila s Kubou a brečela jsem. Úzkostí. Na záchodě jsem chytla záchvat paniky a zase se nemohla nadechnout. Hrozně jsem se bála a chtělo se mi zvracet. Jsem Kristýna klasik. Po dlouhé době jsem měla být někde úplně sama. Jen se svými myšlenkami, nezávislá na nikom jiném a ještě tak strašně daleko.

Lednová Kanada byla studená, ale po víc jak 7 měsících jsem se konečně nadechla. Doslova. 

Ten tvrdý balonek velikosti pěsti se začal smršťovat a dech se volně rozproudil.

Tenkrát jsem řešila velký vnitřní rozpor. V Jižní Americe jsme si s Kubou řekli, že rovnou po příjezdu domů odjedeme na Working & Holiday víza do Kanady. Že se v Čechách jen na měsíc či dva otočíme a pak frnk na další kontinent. Pak se ale vše změnilo a já nevěděla, co dál. Jak se rozhodnout. Odjet jsem už nechtěla, jenže WHS dostaneš jen jednou za život a … já si tohle přece vždycky přála.

Tak jo, Kubi, já bych teda jela. Pořeš si víza.


Předchozí článek – nepřímo navazující, ale hodnědoplňující.

Následující článek – nepřímo navazující, ale hodnědoplňující.

1 komentář u „Podtexty mezi řádky

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *