
Deníky
Četla jsem si své staré deníky. Včera i minulý týden. Plakala jsem u nich. Bylo to silný. Některý věci jsem si ani nepamatovala. Zase jsem je vytěsnila. Všechny ty zkažený lásky, zpackaný vztahy, známosti na jednou noc, alkodrogový výlety, pocity bezmoci, smutku, deprese. A té úzkosti, co v nich bylo, těch zkrácených dechů, dušení se, zvracení, velké černoty a ještě větší nicoty. Potřeby bezpečí a domova. A nakonec i smrti, obří nenávistí a strachu.
1. 6. 2018, 00:39
Chci zase nebýt.
Rozplynout se a nebýt.
Jen tak.
A zase chci vypnout svět.
Tak moc si přeju vypnout svět.
Kde je to tlačítko na vypnutí světa?
Vypni se, prosím.
~~~
10. 9. 2018, 23:09
Jako bych si chtěla zatlačit oči tak hluboko, aby z nich nevyšla už ani jediná slza.
Bolí to.
Moc.
Uvnitř.
A za očima.
Jako bych tam měla litry slz a ony chtěly hrozně moc ven. Ale nešlo jim to. Jen trochu. Kapka po kapce.
~~~
24. 10. 2018, 16:00
A čas plyne stále stejně.
Ať tady jste nebo ne.
V jedné chvíli si vesele hopskáte po světě a najednou, čas se posune o 10 let dopředu a vy ležíte na smrtelné posteli a nějak už nemůžete. Už nemůžete nic.
A tak prostě umřete.
Konec. Tečka. Žádné zastavení času, žádný konec světa. Nic takového. Prostě zmizíte z povrchu zemského a světu je to de facto jedno.
Říká se, že všichni jsou nahraditelní.
~~~
Pokaždé, co odcházím z terapie, dostanu štos popsaných papírů. Jsou v nich sepsány věci, který jsem v průběhu říkala. Vím, že je vše propojený. Vím, že se všichni chováme podle naučených vzorců, ale čím hloubš se dostávám, tím víc vnímám to neskutečný navazující klubko. Akce a reakce. Jedna věc je vědět, druhá je si vše prožívat na vlastní kůži a doopravdy pochopit. Být vědomá a vědomě si uvědomovat, proč jsme se zachovali tak, jak jsme se zachovali. Nepitváme se v sobě, abychom si tím sami sebe omluvili. Pitváme se, abychom se pochopili. Aspoň trošku. Až pak s tím jde něco dělat.
Sebereflexe je klíč.
Ilustrace: nejtalentovanější Johanka z @obrazkovani
