Deníky

Četla jsem si své staré deníky. Včera i minulý týden. Plakala jsem u nich. Bylo to silný. Některý věci jsem si ani nepamatovala. Zase jsem je vytěsnila. Všechny ty zkažený lásky, zpackaný vztahy, známosti na jednou noc, alkodrogový výlety, pocity bezmoci, smutku, deprese. A té úzkosti, co v nich bylo, těch zkrácených dechů, dušení se, zvracení, velké černoty a ještě větší nicoty. Potřeby bezpečí a domova. A nakonec i smrti, obří nenávistí a strachu.

1. 6. 2018, 00:39

Chci zase nebýt.

Rozplynout se a nebýt.

Jen tak.

A zase chci vypnout svět.

Tak moc si přeju vypnout svět.

Kde je to tlačítko na vypnutí světa?

Vypni se, prosím.

~~~

10. 9. 2018, 23:09

Jako bych si chtěla zatlačit oči tak hluboko, aby z nich nevyšla už ani jediná slza. 

Bolí to.

Moc.

Uvnitř.

A za očima.

Jako bych tam měla litry slz a ony chtěly hrozně moc ven. Ale nešlo jim to. Jen trochu. Kapka po kapce.

~~~

24. 10. 2018, 16:00

A čas plyne stále stejně.

Ať tady jste nebo ne.

V jedné chvíli si vesele hopskáte po světě a najednou, čas se posune o 10 let dopředu a vy ležíte na smrtelné posteli a nějak už nemůžete. Už nemůžete nic.

A tak prostě umřete.

Konec. Tečka. Žádné zastavení času, žádný konec světa. Nic takového. Prostě zmizíte z povrchu zemského a světu je to de facto jedno.

Říká se, že všichni jsou nahraditelní.

~~~

Pokaždé, co odcházím z terapie, dostanu štos popsaných papírů. Jsou v nich sepsány věci, který jsem v průběhu říkala. Vím, že je vše propojený. Vím, že se všichni chováme podle naučených vzorců, ale čím hloubš se dostávám, tím víc vnímám to neskutečný navazující klubko. Akce a reakce. Jedna věc je vědět, druhá je si vše prožívat na vlastní kůži a doopravdy pochopit. Být vědomá a vědomě si uvědomovat, proč jsme se zachovali tak, jak jsme se zachovali. Nepitváme se v sobě, abychom si tím sami sebe omluvili. Pitváme se, abychom se pochopili. Aspoň trošku. Až pak s tím jde něco dělat.

Sebereflexe je klíč.

Ilustrace: nejtalentovanější Johanka z @obrazkovani