Došlo mi, že to vše jsou mé stíny. Nejen ten řvoucí, zákeřný, malý skřetík, co se furt dušuje, že mu je to jedno, ale i ta vychrtlá, skrčená a tak moc depresivní holka. Ta, co má pocit, že už se z toho dna nikdy nevyhrabe a jen se v něm utápí. Ta, co má tak obrovský strach z opuštění až se opuštěnou stane. Není pouze sama, ona se sama i cítí. Stydí se sama za sebe. Je tak v prdeli, že už nezvládne ani brečet a jen kouká do prázdna. Kolem sebe má rozházené pomyslné láhve od alkoholu. Kéž bych se upila. Přeje si necítit. Je tak moc přehlcená emocemi,…

Po dubnovém návratu z Kanady jsem se dlouhatánsky dlouho plácala kolem sebe. Zpracovávala jsem si tisíce věcí a nevěděla, kam se vrtnout dál. Oficiálně jsem si potvrdila, že být pánem svého času je pro mě snad to nejdůležitější, a že přes to nejede vlak. Založila jsem si živnost a makala na pár menších marketingových projektech. Nebylo jich tolik a upřímně mě marketing – i když pro projekty, které smysl mají – přestával dávat smysl. Zamotala jsem se do pár nabídek na spolupráci, ale těsně před podpisem smlouvy je vždy odmítla. Věděla jsem, že bych je přijmula jen pro to, abych ostatním nemusela vysvětlovat, jak to teď mám. Přiznat jim, že nevím,…