Zrcadlení

Ale ona přece vůbec neumí psát! Jak zrovna ona může vést úspěšný blog, jak může přispívat do časopisů, jaktože píše knihu? To jako lidi opravdu zajímá?

Vždyť ona pořádně procestovala jen jednu zemi! Předtím byla jen umělá pipi, co ani nevěděla, co znamená bivak. Jak o tom může dělat přednášky? Jak si na tohle může nahrabat followers? Jak se opovažuje sama někomu ozvat, aby se zviditelnila?

To není fér!

…

Stydím se za to, ale tyhle myšlenky mě napadaly celkem často. Kdykoliv jsem viděla mladou holku, co píše, cestuje, je cílevědomá a nebojí se ukázat sebe i svou tvorbu světu, automaticky jsem ji shazovala. Ne veřejně, ale tiše uvnitř sebe, nanejvýš jsem si postěžovala svému příteli. Místo toho, abych ji za tu odvahu obdivovala a inspirovala se, že já můžu přece taky, házela jsem ji přes pomyslnou palubu.

Není to tak dávno, co jsem doopravdy pochopila, že vše, co nám na ostatních vadí, je obvykle to, co nemáme zpracované sami u sebe. To, co si sami nedovolujeme, ale ti ostatní si to jednoduše dovolí. Takto se nám zrcadlí naše strachy a slabá místa.

…

Pro mě osobně je velkým tématem psaní.

Psaní…

Co napsat o psaní…? 😀

Všechny texty, které napíši, jsou obrazem (odrazem) moji duše. Ať už je zveřejním nebo ne, jsou mou důležitou součástí. Pro mě to nejsou pouhá slova, spíš…

Psaní jsem já. Já jsem psaní. My jsme jedno.

Proto neunesu sebemenší kritiku, absolutně ji nezvládám.

Jak snášíš kritiku?

NEsnáším ji.

—

pozn. Pár měsíců poté, co jsem tuhle slovní hříčku vymyslela, jsem ji našla na IG profilu talentované copywriterky. Ne, ona ji neokopírovala, nikde jsem ji totiž nepublikovala. Ale mám potřebu uvést na pravou míru, že já taky nejsem kopírka, pouze mám horší načasování a mnohonásobně menší publikum.

—

Kdykoliv má někdo na mé psaní nejapnou poznámku, je to jakoby sprostě čmáral po mé duši. Hrabal tam, kam vůbec nemá právo.

Na druhou stranu si uvědomuji, že jakékoli veřejné sdílení může být pochopeno jako pozvánka k vyjádření svého názoru. Jenže já to tak nevnímám. Tady to beru jako svůj vlastní bezpečný prostor, kde můžu říct, co chci a ty si to buď přečteš nebo ne.

Easy like that.

Vím, že často se může jednat o zajímavé poznatky. O konstruktivní kritiku, nikoliv o hejty.

Ale stejně to neumím přijmout. Kroutím se a někde uvnitř mě se to pere a vnímám to jako přímý útok na mou osobu. Jakoby mě ten člověk utvrdil v tom, že je se mnou něco špatně.

A tak raději své texty nikam moc nesdílím, hraju mrtvého brouka a zároveň tajně doufám, že tu semtam zabloudí někdo, koho aspoň trochu osloví nebo v nich najde kousky sebe.

…

Takže, když zbystřím podobně starou slečnu, jak svoje cestovatelské články cpe všude možně, propaguje je skrz Instagram a v mých očích nejsou ani nikterak čtivé, udělá se mi rudo před očima a jsem naštvaná jak pes.

Na koho? Na ni?

Prvně by se mohlo zdát, že jo. Ale když si přestanu lhát, zjistím, že jedině sama na sebe. Protože já tohle nedělám. Protože já se stydím. Jsem na sebe naštvaná, že já ještě nejsem ve fázi, kdy svobodně vykřikuju svou pravdu, své myšlenky, své texty. Že se neumím povznést nad názory (na mou tvorbu) ostatních, že mi sebemenší výtka či doporučení (ohledně mé tvorby) evokuje konec světa.

Styděla bych se propagovat svůj blog. To, že si někdo (cizí) přečte můj článek je pro mě abstraktní představa. Horoticho je mi mnohem spíš virtuálním deníkem a zdánlivě mi přijde, že je soukromý a nikdo do něj přece nikdy nemůže nahlédnout.

…

Tak jo, teď to řeknu.

Stydím se propagovat své texty, protože mi nepřijdou dostatečně dobré a děsím se, že někdo tam venku si bude myslet to samé.