Sluníčkové dítě s. r. o.

Když si čtu své staré zápisky, cítím pochopení, ale zároveň velkou lítost a obří potřebu tu holku obejmout. Samu sebe obejmout. Že měla tak černý myšlenky. Neopodstatněný. Nikdy nebyl důvod se tak cítit, ale cítila se tak většinu času. Vidím to z povzdálí a na jednu stranu to nechápu. Čtu o tom, jako bych četla o pocitech své nejlepší kamarádky a je mi smutno, že jí nedokážu pomoct, že jí neumím ukázat, jak je vlastně dobrá. Na stranu druhou to chápu až moc. Děje se mi to stále a pořád. Je dost možný, že až budu číst svoje zápisky o tomto období – jo, moc jich není, protože jsem byla v takovém hajzlu, že jsem nedokázala ani psát, zase – budu to vnímat úplně stejně. S odstupem času opět pochopím, že to, jak špatně o sobě smýšlím, nemá důvod. Nebo aspoň není přiměřeně velký k té lavině hnusu, která se mi valí hlavou. 

Deprese je extrémně nadužívané slovo a lidi s ním plýtvají. 

Je mi smutno. Mám depku.

Takhle by to nemělo být. Ztrácí pak na závažnosti. 

Toto nadužívání má bohužel i další vyústění. Tedy, aby lidi uvěřili, že máš opravdu depresi, a nezaměňovali to se špatnou náladou nebo to nepovažovali za něco, na co se jen hloupě vymlouváš, potřebuješ na to papír. Trpím-klinickou-depresí papír. A nejlíp i recept na nějaká lahůdková antidepresiva. Prášky se v týhle době nosí. Bez toho seš jen rozmazlený depresivní podvodník, který si hraje na -drama queen-, -trpitele-, -oběť- dosaďte si, co se zlíbí, a ničeho si neváží.

Deprese není smutek. Deprese je absence světla na konci tunelu. Je to bezbřehá, rozsáhlá planina černoty, kde nevidíš jediný bod, kterého by ses mohla zachytit. A kdybys ho přeci jen našla, nemáš sílu ani víru, že tenhle bod by ti mohl trochu pomoci. Seš tam úplně sama. Deprese se někdy smíchá s úzkostí, a ty se strachuješ o všechno a všechny, ale zároveň s tím nedokážeš naložit, protože jsi divně otupělá. Zacyklíš se. Tvoje tělo ti nepatří a tvá mysl vlastně taky ne. Určitě ne ty protivné myšlenky. S nimi se ztotožňovat nechceš. Ale pořád tam jsou. Brečíš, protože jsi přesvědčená, že bys nikdy neměla mít děti, protože takovouhle mámu jim přece nepřeješ, nechceš jim předat svou nalomenou psychiku. Děsíš se poporodní deprese, rozbouřených hormonů, protože upřímně, tohle všechno máš velmi rozkolísané a křehké i normálně. Bez dalšího člověka uvnitř tebe. Neumíš si to ani představit a je ti ze sebe hrozně. Připadáš si jako ten nejslabší a nejzbytečnější člověk na světě. Zacyklíš se. 

Když je mi smutno, pomáhá mi jóga, meditace, dýchání, bylinkové čaje, procházka na čerstvým vzduchu, oblíbená hudba, slabá káva s ovesným mlékem, psaní. Když mám depresi, nedokážu se k těmto věcem ani dokopat.

A kdyby se mi to náhodou podařilo a po hodinách přemlouvání bych třeba vykročila ven, je pravděpodobné, že mi to vůbec nepomůže, ba naopak se mi ještě více přitíží. A tím to světlo na konci tunelu zmizí úplně. I z mých utopistických představ.

Ale najednou přichází tvůj kluk, uvidí, že jsi už několikátý den v hajzlu, a tak jen s tebou je. Nechá tě plakat, drží tě, poslouchá tvoje strachy a představy a říká, že jste na všechno dva. Že nejsi sama. Že to zvládnete, že tě miluje. Je mu líto, že se tak cítíš, ale at the same time je jako skála. Nepodlamují se mu nohy, ani se nikam nechystá utíkat. Cítíš tu oporu a to bezpečí. A domov. Seš jako aomame, keříčková fazole, která se pne po opoře, bez níž by se zhroutila, spadla a zapustila do země. Pomalu se do ní propadla.

Naštěstí ale víš, že to tak není vždycky. Že jindy jsou období, kdy se cítíš silná, sama za sebe. Miluješ život, vzduch, prociťuješ vděčnost za všechno ve svém životě. Citlivá jsi stále, ale vůbec ne zlomená.

A v poslední době se to dělo víc než kdy jindy. To bylo skvělý. Ve své síle. Jako skála. Nebo aspoň skalka 😀

A já se do ní zas dostanu. Fakt. Teď jsem jen měla holt období, kdy bych to bez té opory jen tak nezvládla. To tak čas od času bývá.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *