Červánky

Táhne mě to na louku. Vyběhnout si do půlky kopec, být v přírodě a koukat na červánky.

Oblíkám si maskáčovou bundu po tátovi a vyrážím.

Po cestě mi přichází, že bych měla vylézt až nahoru. Mám plné břicho, ale stejně volání následuji.

Přemýšlím o taťkovi, o znameních a o všech změnách, kterými v poslední době procházím. Najednou na zemi uvidím bílý kamínek. Asi křemen. Moc ho nezkoumám a rovnou si ho dávám kapsy. Talisman. Vím, že si ho mám vzít, vím, že čeká na mě.

Na kopci u stanice stojí polorozpadlá dřevěná budka s párem starých běžek na vývěsním štítu. Bývalé zimní bistro. Svou velkou slávu zažívalo před 15-20 lety. Taťka tam vždycky během lyžování chodíval za kámošema na štrúdl. Doteď přesně nevím, co to štrúdl byl, ale Google napovídá, že se jedná o teplý mošt s whiskey.

Vím, že výš už jít nemusím, že tady mám na chvíli zůstat. Sednu si na červotočem prolezlé lavičky a kamínkem jemně vyryju na oprýskaný stůl ‘Karel <3 táta’. Asi to je infantilní, ale cítím, že to takto chci udělal, uctít ho.

A pak mi to zničehonic dojde. Teďka je ta chvíle. Chvíle, kdy se mám rozloučit s taťkou. Skoro po třech letech.

Jde to ze mě samo. Přirozeně a automaticky, ale přesto vědomě. Nic si nemusím vymýšlet, přesně vím, co říct. Jakoby se můj střed otevíral a vše se dostávalo ven. Moc pláču. Jsou to slzy vděku, úlevy a pochopení. Slzy konečného (od)puštění. Přeju mu, ať je mu dobře, mnohem líp než mu kdy bylo tady, a ať si jeho duše ten následující život krásně užije. Protože si to zaslouží, protože už to vše chápu.

Vytahuji z kapsy bílý kamínek a konečně uvidím, že má tvar srdíčka.

Vedle mě cvrliká ptáček, je opravdu blízko. Kouká na mě.

Pořád pláču, ale jsem si jistá, že dělám správně. Aby něco nového mohlo začít, něco starého musím konečně pustit. Jinak nikdy nedospěju, nevyrostu do své síly, nebudu moci plně zářit.

Jména a polarity.

Kamínek nechávám ležet na stole. Ještě předtím ho několikrát opusinkuju a se zavřenýma očima si jej přikládám k srdci a vysílám poslední tichou modlitbičku. Odcházím.

Už nepláču. Je mi hezky. Mnohem víc vyrovnaně a pevně. Cítím úlevu. Ne tak velkou, jak jsem očekávala, ale očekávání jsou přeci vždy zárodky neuspokojení.

Beru si svůj mobil a zkontroluju čas. Je 20:59. Za minutu devět.

Zpátky na terase otevírám newsletter od Lilian a rozvzpomínám se, že dnes je Novoluní ve znamení Býka. Klikám na stories od tantraely a zjišťuji, že novoluní začíná v 20:59.

Čas nových začátků, čas, kdy se propojí ženská a mužská polarita.

Děkuju za vše, tati. Tohle bylo pro tebe.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *