Ztratila jsem se v překladu. Zas a znova. Prožívám dvě podivná podobenství. Ani jedno se předchozí zkušenosti vnějšího světa nepodobá, ale můj vnitřní svět to vůbec nezajímá. Protože duše bolí dost podobně jako tenkrát. Jen ne tak intenzivně. Naštěstí. Vlastně tomu vůbec nerozumím. Přirovnala jsem to k ukončení vztahu nevztahu s toxickým týpkem. A pak k návratu z kouzelné dovolené plné radosti, dobrodružství a nefalšovaného štěstí do reality, kdy padám tvrdě na hubu a během bezesných nocích skládám orgami jeřáby, abych se aspoň trochu uzemnila a nepropadala do panických atak. Celý den jsem byla smutná, několikrát jsem brečela a vždy mi to pomohlo. Na chvíli. Ale deprese to nebyla. Stará…