Slova, táta a minulé životy

pouze zdánlivě nesouvisející. vše je totiž propojené.

22. 6., CoKafe DOV

Přijde mi, že jsem plná slov, ale když mám u sebe konečně papír… Slova nepřichází. Souvislé věty nevytvářím a jsem ve velkém útlumu.

Kde začít?

V tichu je odpověď. V uvnitřnění se.

Jsem zase na začátku. A žádný jakoby. Já jsem na začátku. Bojím se, že se zase budu okolo sebe plácat, a nebudu vědět, co (se sebou) dál. Stejně jako předtím.

26. 6., chata

Ale asi to je přirozený. Navíc hluboko uvnitř vím, že se nemusím bát, že život mě povede. Tak jako vždycky. Že všechno má svůj pádný důvod.

Nechat plynout, netlačit na pilu.

Být pozorovatelem.

Nesoudit. Nic a nikoho.

Kdo já jsem, abych soudila? Všichni konáme tak, jak zrovna dokážeme. Tak a ne jinak.

S tátou to bylo vždy těžký. Když se koukám na fotky z dětství, táta mě drží na klíně, opatrně se mnou chodí po kamínkách okolo moře, sedíme na bobové dráze, dává na mě pozor. Na čistě lidské úrovni jsem byla pro něj ale tak trochu navíc, bral mě jako překážku v užívání si života pouze po svém. Nerozuměl mé citlivosti a vnímavosti. S odstupem chápu, že ho děsila. Jak ta citlivost a vnímavost, tak i dětská nezkažená čistota, co prohlédne všechno. Je dost možné, že na nějaké úrovni mě nesnášel, nesnášel mě za to, co pro něj reprezentuju, jakoby už jen má přítomnost nepřímo odhalovala všechny jeho slabosti a on to neuměl ustát. Nedokázal se mnou komunikovat, bál se mě, styděl se.

A pak tu nastupuje úroveň duší. Je to úroveň, na které jsem vztah s ním vyčistila a nyní je krásný. Plný světla, vděku, laskavosti, tichého pochopení a porozumění. S odpuštěním, bez výčitek. V této úrovni nenahlížíme na pozemský život, nahlížíme pouze na duši. Nehmotnou energii protkanou lehkostí a nadhledem. Už se nezastavujeme nad tím, co nám ten člověk udělal či neudělal zatímco se po zemi procházel ve fyzickém těle. Víme, že mnohem důležitější je to poselství mezi řádky, proč se tak událo, co nás to mělo naučit, kde jsme se díky tomu dostali, co dobrého jsme si z toho (hlavně z toho zlého) vzali.

Moc hezky to vysvětluje Albínka z Píseň mého srdce. Než vstoupíme na tuto Zemi, se všemi dušemi, s kterými se v pozemském životě střetneme, se potkáme u jednoho stolu a probíráme, jaké lekce se máme na tomto světě naučit. Někdo se má naučit odpouštět, jiný, jak se postavit sám za sebe, další se má naučit laskavosti k sobě samému i ke všem ostatním a tak dále. Každý z nás máme určité úkoly, lekce, které bychom měli splnit, abychom se dostali dál (za naše ego) do dalšího levelu a především zpátky k sobě, do svého středu.

Co je našim úkolem tady na Zemi?

Když to nepochopíme, a nebo jej nesplníme, v dalších životech se nám objevuje zas a znovu. A tak stále dokola.

28. 6., byt

Říkali mi, že jsem velmi stará duše. Tenkrát jsem tomu věřila tak napůl. Díky tomu jsem aspoň trochu dokázala pochopit, proč se cítím oproti většině svých vrstevníků (a vlastně i ostatním lidem) úplně jinde. Starší, jinak uvažující i chápající. Uklidňovalo mě to a přišla jsem si díky tomu o něco méně divná.

Nyní, o pár let a o mnoho zkušeností později, to už vím.

Posledních pár měsíců se čím dál častěji samovolně dostávám do minulých životů a rozumím čím dál víc. Přišlo to ke mně samo, neusilovala jsem o to, takže mi to dává a odhaluje přesně to, co potřebuji.

Naopak jsem mnohem víc ve svém středu – a to je zřejmě i důvod, proč se dostávám hloubš a hloubš.

S pokorou děkuju.