Tíha

3. 9. 2021

Někdy si říkám, že když se rozdával talent na pečení a sklony k depresím a úzkostem, musela jsem si poplést řady.

8. 9. 2021

Nesnáším mouchy. Sedají na hovna a na mrtvoly zvířátek. Jedí a vysávají poslední zbytky života.

Když jsem otevírala náš kompost, co máme za oknem, vyletělo bezmála 20 much. Už velkejch, fuj. Dlouho jsme jej totiž neotevírali. Byli jsme pár dní pryč, pak Kuba odjel do Mikulova a já zůstala s podrážděným žaludkem doma, takže jsem krom bílýho rohlíku a suchý rýže, nic nejedla.

Život posranej, svině líná.

Nechtěla bych se teď potkat. Jsem protivná jak prdel. A zároveň smutná. Nevím, jestli mám fakt tak rozkolísaný hormony, nebo co to kurva je. Jasně, že mega přispívá to, že je mi furt blbě. A že všechny testy vycházej furt nádherně, ale mi je furt hrozně a ja stále nevím proč.

Jo, pozitivní myšlenky. Jo, jóga. Jo, příroda. Jo, zdravý jídlo.

Jo, tak hovno. 

Někdy se holt nacházíte v bodě, kdy nic z toho nepomáhá a stejně se dostanete do myšlenkových cyklů a sraček a vám je strašně.

Nesnáším lidi, který tohle neumí uznat. Přiznat. Toxická pozitivita. Nevyžádaný rady.

Tihle lidi jsou jako ty mouchy, vysávaj z vás poslední zbytky života.

13. 9. 2021

Jakoby mě všechny ztráty či jen zmínky o ní bolely ještě víc než obvykle. S každou další zprávou se mi zalévají oči slzami a já je ne a ne pustit ven. Je mi bolavo na duši. Hodně bolavo. 

Víš, přijde mi, že přicházím o tolik jistot ~ jakoby něco krom změny bylo v životě jistý, haha ~ zacykluji se do kruhu neradostí a nevím, jak z něj ven. Zase. Jako už tolikrát. Ale teď přeci jen trochu jinak.

Chronickej stres.

~ Víte, mě stresujou i takový ty běžný věci. ~

Vychrtlina. Žebra lezou. Slabá jako pírko. Jídlo už není kámoš. Furt se musím hlídat. Záněty. Bolavý břicho. Jakoby uvnitř byly žiletky. Sevřený břicho. Nemožnost dýchat. Únava. Tak obrovská. Odvěká. Kolik, že to je let.. ?

Poslouchej svý tělo. Podrží tě.

Ja mu ale už nevěřím.

A nechci do něj.

Je plný bolesti. Fyzický i psychický.

Oběť.

Víš, když ses ještě schopna odepisovat, tak je to furt dobrý. 

Nebýt.

Jaký by to asi bylo.

Stejně bych se tady zase vrátila. A zkusila to znovu. Koloběh nekončícího utrpení. Dobrej názor máš na život. To teda jo. Ukázkovej. Ultra jógovej. 

Zdechnout.

To tak.

Směju se sama sobě.

19. 9. 2021

Když jsou noci tak temný, že si přeješ nedožít se dalšího rána.

Je mi…

Opět… Všeobjímající smutek. Bezbřehý. Nemá ani konec, ani začátek. Je rozlitý všude. Po celém prostoru.

“Kdybych nebyla.”

Bolí mě všechno. Nevím, odkud to přichází. Ale nelíbí se mi to.

Jako by ze mě vymizela veškerá radost. Není teď ani v jedné jediné buňce.

Nejradši bych spala. Napořád.

Lidi, kteří říkají, že mají depku, depresi nikdy v životě nezažili. Depka není deprese.

Deprese z vás vysává život, bere vám slova z úst.

Nechcete o tom mluvit,

protože mluvení vás bolí.

Protože by vám ani nevěřil,

tvrdili by, že přeháníte,

~ ten, co nezažil, nepochopí ~.

Protože na to nemáte sílu.

Nemáte sílu na nic.