Důvěra v klid

Seznamis se s nim. Pohne se vesmir, velky tresk, exploze, turbulence. 

Roztristena. 

Seznamis se s nekym jinym. Vesmir se zastavi. Bozsky klid, vsudypritomna pritomnost, vse je tak, jak ma byt.

Celistva. Nejdriv ne sama za sebe, ale pozdeji uz jo. Ani ne za pet let.

Je mi hezky. Citim, ze jsem jina. Ze jsem vyrostla, ze jsem se probudila, ze jsem pochopila. To, co jsem mela – az doposud.

Cloveku, ktery mi ukazal, ze i pod tou sebebolestivejsi emoci – je klid. Vsuderozlevajici se klid. Konejsive bezpeci. Lecive byti. Musela jsem to zazit. Prozit. Protoze pouze vedet nestaci.

Muj aktualni dlouhodoby zamer – mozna i celozivotni – je tento klid kultivovat. Starat se o nej. Vzdy se k nemu vracet. Dej se, co dej.

Preslapy jsou a budou. A i pod nimi, pod pocity z preslapu, naleznu klid.

V sobe. Uvnitr.

Vzdycky.

Sama sobe. Za to, ze jsem tam, kde jsem. Za duveru. V sebe i v zivot (zatím stále ne vždy, ale většinou). Za cas, ktery jsem si doprala. A dopravat budu. Za laskavost. Za trpelivost.

Preju si odvahu.

Preju si, at nezapomenu.

Dej se, co dej, ja jsem tady pro sebe.

Podrzim se. Miluju se. V klidu.