Kristýna

Nelpění je klíčem

7. 1. 2021

Jsme spolu vic nez 4 roky a nekdy me tak seres, ze bych kolem sebe hazela taliri a triskala sklenickami o steny (nejlip i o tebe). Mame to vselijaky, ale urcite ne stale ruzovy.

Vzdycky ale vim, ze jsi to nejlepsi, co me kdy potkalo a za nic na svete bych te nevymenila.

A taky mi cas od casu kupujes povidlovy kolacky a to ja cenim.

Nikdy jsem se necitila vdecnejsi.

Zivotu.

Ze mi te prihral.

A nasim dvou kamaradum, ze nas dali dokupy.

Ses top a hot a chci te uz na furt 😀

#dekuju

5. 11. 2021

Jsme spolu 5 let. A jsme spolu furt stastny. Ne furt jakoze 24/7, ale furt jakoze i nyni, po 5 letech. Po tisici procestovanych kilometrech a dokonce i po 21 mesicich v syrovy realite.
Porad mi dodavas obrovsky klid a stavis me na zem. Me a moji vecne rozlitanou hlavu, at uz v obavach nebo v astralu. Porad jsi pro me ztelesnenim lasky, pevnosti a bezpeci. A porad nekdy neverim, jak obrovsky stesti ~mam~, ze te ~mam~.

Nejlepsi ale je, ze ten klid si umim dodat uz i sama. Nekdy. Cim dal tim min ho hledam ve vnejsim svete, cim dal tim vic si ho buduju v sobe ~ kazdy den, krok za krokem ~. S nim pak prichazi rostouci pocit vnitrniho bezpeci a vseleciveho uzemneni.
Takto se velmi pomalu odpoutavam od urputneho lpeni. Snazim se byt sama sobe tou pevnou zakladnou a nechytat se zachrannych lan u tebe.

Lide se meni a vyvijeji. Zmeny prichazeji a odchazeji. Nikdo neni stejnym clovek, jakym byval pred nekolika lety. Ne kazdy vztah tohle prezije. A ja obrovsky dekuju, ze my jo. Ze my furt ~jsme~.

Ses nejlepsi. Ses domov.

Oba jsme.

9. 1. 2022

Vztahy jsou práce.

Jsou o komunikaci, o zrcadlení, o upřímnosti, o kompromisech a o obrovské lásce. Když láska chybí, je lepší se na to vysrat, nestojí to za to.

My se na to nevysrali. I když mi to to moje uvnitř, na který já slyším nejvíc, dle kterého konám bezmála 95% rozhodnutí, našeptávalo ~ ba ne, řvalo! ~ že se máme rozejít.

Ne proto, abychom spolu nebyli, ale proto, abychom spolu byli.

Tyhle dva měsíce byly hodně těžký. Nevím, jak pro tebe, ale pro mě obrovsky.

Nyní jsem se doopravdy učila na tobě, na nás nelpět. Myslela jsem, že už to mám relativně zpracovaný, ale zdaleka to nebylo tak, jak bych si přála. A jak lépe tohle integrovat než přes prožitek?

No a…

Kde jsme teď? Kde jsem já a kde jsi ty?

Já nevím.

Přijde mi, že z nejhoršího jsme venku, že je nám zase dobře. Že jsme spolu hodně mluvili, že ses více otevřel, žes naslouchal, žes mě víc chápal ~ a bůhví, že to není vůbec jednoduchý ~. Že já přišla na to, že jsem ti neodpustila Kanadu, a že tohle zjištění bylo pro mě bodem zlomu.

Ale nevím, třeba si to jen namlouvám.

Třeba stále na tobě, na nás lpím.

12. 1. 2022

Na druhou stranu, když jsem včera usínala, na vlastní kůži jsem cítila, že už tak dusivě nelpím. Miluju, ale nedusím. Lana, která držím už neškrtí, jsou volnější než kdy předtím. Nedržím se zuby nehty a to je dobře. Bylo to totiž toxický, hlavně pro mě. Vím, že tys to ani tak vlastně nevnímal, bylo to uvnitř mě.

Lpění nedělá dobrotu. Urputnost jakbysmet.

Chápu, že jsem si tohle musela prožít a pochopit, že někdy snad stačí změna myšlení. Co se zdá ze začátku katastrofický a konečný, můžeme vlastní pílí, prací na sobě pomalu uvnitř změnit. Přehodit výhybku, opustit vzorce.

Neplatí to vždy, ale tady snad ano.

Je to cesta, je to proces. Jen my si určujeme, jestli nám za to stojí.

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *