Kristýna

Když se červen láme s červencem

11. 6. 2022, 16:30

Když synonymem pro těhotenství je křehkost

Chtěla bych se ze všeho vypsat. Ale vlastně nevím jak. Vlastně nevím, co se ve mně děje. Kupa protichůdných pocitů, které se přihlásí o pozornost – kdy já jim tu pozornost bohužel dám, protože mi přijde, že nyní nemám žádnou sílu -, a jak mám s nimi naložit? Přijmout je? Zase? Aha.

Chci, nechci.

Strach. Obrovský. 

Že se všechno změní – protože se všechno změní. 

Že na to vše budu sama. To je můj největší strach. 

Že to budu MUSET zvládnout. Přes to vlak nejede. Když se na to takto kouknu jinou optikou, doposud jsem vlastně nic zvládnout nemusela, jen jsem si vždy myslela, že něco zvládnout musím. A většinou – už v té dané situaci – když jsem poodstoupila a koukla na to zdálky, a nebo třeba po delší době, došlo mi, že to byl jen “musím” klam.

Jenže teď je to jiný. Hodně kurva zodpovědný, kdy už vůbec nejde o mě, ale o další bytost.

Kurva.

Vím, že se mi zrcadlí moje těhotná máma a táta, který tady pro ni nebyl. Ani předtím, ani během, ani potom. Nebyl tady ani pro mě. A já mám strach, hrůzu, paralýzu, úzkost, že dopadnu stejně . Že Jakub si bude žít svoji krasojízdu, a nebude tady pro mě, že se na něj nebudu moci spolehnout. Protože mi přijde, že se na něj nemůžu spolehnout, že tady není. Že jsem v tom úplně sama.

Jak říkám, kdyby příroda chtěla, aby ženy vychovávaly děti samy, nebylo by k početí potřeba dvou lidí. Respektive dvou “produktů” ze dvou lidí.

Křehkost je samo o sobě neuvěřitelně křehký slovo. Takový.. že ho chceš chránit, aby se mu nic nestalo, aby se nerozbilo, aby mu nebylo ublíženo. Zabalit do dečky a hladit.

——

Nesmím zapomenout, že ať se děje, co se děje, vždycky tady pro sebe jsem. JÁ.

——

Já nepotřebuji a ani nechci, aby mě někdo zabalil do dečky a hladil, potřebuju, abych tu podporu cítila. Na energetické rovině. 

Jako by těhotenství mělo otevírat i všechno, co je ve vztahu špatně. 

Intenzivní toť období. Mám-li být úplně upřímná, nechce se mi do něj. Přijde mi to hrozně nefér. Bojím se, co všechno přijde, co všechno se mi otevře. Jak budu vypadat, jak se budu cítit, jak to budu zvládat. 

30. 6. 2022, 21:39

Myslím, že to mimi bude dost odolný, protože jsem měla na večeři šest chicken nuggetek a trochu hranolků se sladkokyselou omáčkou. 

Výživný to moc není. Ale je mi po tom vlastně celkem fajn. Na duši.

Tenhle týdne byl náročný.

Po mých pravidelných víkendových breakdownech (jednou v sobotu a jednou v neděli, oboje na chatě) se mi po první prohlídce na gynekologii a po rozhovoru se ségrou – kdy jsem jí řekla, že se vlastně těším, až budu s malým chodit do lesa a pozorovat mravence – dost ulevilo. Sama se tomu vlastně divím. Ale prostě se tak stalo. Začala jsem se i těšit a mít radost. To se do tý doby nestalo. Ta radost.

Změny jsou pro mě hodně těžký a tohle je asi největší změna mého života. Tak je asi tak trochu jasný, že chvilku trvá než se s tím popasuju. Jasně, že divnopocity přijdou dozajista ještě mnohokrát a po porodu to bude zas úplně jiná pohádka.. Ale o tom až později.

Jsou obrovský horka, na zemřetí. Tyjo. Z toho všeho jsem se nachladila z klimatizace z yetinky. Když jste těhotná, nebo když jsem aspoň já těhotná, v 1. trimestru těhotná, skolí vás i pidi nachlazení. Bylo to hrozný, pořád ještě nejsem 100% fit, ale je mi mnohem lépe. Už od rána. Měla jsem po 2 týdnech lekci a bylo to boží. Došlo mi, že jsem vlastně celý dva týdny nedělala vůbec jógu. A že já ji ve svém životě potřebuju, jinak to nezvládám. Přišlo mi, že na ni teď fyzicky nemám – což určitě byla teď při nachlazení pravda – ale stačilo by, abych si v tichosti sedla na podložku, napojila se na dech a trochu se protáhla. Aspoň párkrát do týdne. Potřebuju to. Abych byla v pohodě. V klidu. Byla jsem tyto dva týdny tak neuvěřitelně roztěkaná – stále mimo tělo, mimo svůj střed, neuzemněná, jenže ne v astrálu – kdyby aspoň v astrálu – ale totálně v hlavě. Tak moc odpojená od sebe i od vesmíru. Achjo. Vnitřně odmítám pochody mého těla, změny v něm a dělám jakože nejsou, distancuju se od nich, distancuju se od svého těla. Achjo. A jóga mě s ním alespoň trošku jemně propojí. Potřebuji se naučit zklidnit se, i když praktikuji sama, nejen, když vedu lekce.

Tohle vše je přitom ten nejpřirozenější způsob, jak se naplno propojit se svým tělem. Konečně. Nic přirozenějšího už prostě není.

Skoro jsem nedělala věci, který mi dělají dobře, který mi dělají nejlíp. Byla jsem v oběti, v lenosti. Ano, těch pár dní jsem byla opravdu extrémně slabá, pořád unavená, bylo mi neustále špatně, po sebemenší fyzické námaze např. po balení balíčků, jsem si přišla jak po maratonu a musela jsem si lehnout. Nebyla jsem ani schopna dojít si do Zásilkovny. Nicméně, předtím jsem ty činnosti stejně nedělala. Nepsala jsem, nejógovala, nenapojovala se na Akášu, neposlouchala hudbu, která mi dělá dobře na duši, netančila a tak dál, a tak dál. Střetávám se se svou pohodlností. Tváři v tvář. Celý těhotenství, a určitě i potom, se budu učit, jak rozeznat, co už (ne)dělám z tý pohodlnosti a potažmo pak i z lenosti. Je to pro mě důležitý, protože pohodlnost je jedna věc, věc druhá je, že mi díky ní bývá často hůř. Dělám si to sama, protože je lehčí scrollovat Instagram a pustit si Přátele než se dotlačit na podložku a být sama se sebou, zkusit se zklidnit, nerozptylovat se ničím vnějším, spočinout ve středu.

Dnes jsem kvůli šílenýmu zpoždění vlaku neodjela do Prahy do Z-Z a upřímně.. Ulevilo se mi. Do Z-Z jsem se těšila. Celkem dost. Ale ta cesta. V tom vedru. Po tom, co mi bylo celý týden hrozně. No takže to zpoždění byla nakonec fajn věc. Navíc budu usínat vedle Kuby a to já ráda. Tím spíš, když v sobotu jedu až do středy s holkama na chatu. Bez Kuby. Takže jo, takhle ho budu mít aspoň vedle sebe. I když on už jde spinkat a já tady neumytá – musím se osprchovat, koupala jsem se ve Štěrkovně na paddleboardu – datluju písmenka do počítače. 

Konečně. 

Konečně píšu. It feels good. Like home.

8. 7. 2022, 20:16

Všímavost.

Všímat si všeho, co dělám. Tady a teď. Jedna činnost a já. Nic víc. Žádný myšlenky, žádný podkresy, žádný “křoví” na doladění atmosféry, na efektivní využití času. Když uklízím, pouze uklízím. Když vařím, pouze vařím. Když jím, jenom jím. Bez hudby, bez podcastu, bez mobilu, bez Netflixu. Z hlavy do středu, z mysli pryč. Ponořená do dané činnosti, ve flow. Ať dělám, co dělám. Ve svém středu, v klidu.

To chci.

Tam směřuji.

Na tom pracuji.

O čem je pobyt v přírodě, když přírodu nevnímám. O čem je čtení knížky, když mi unikaj slova. O čem je sex, když jsem myšlenkami jinde.

Všímavost. Tady a teď.

Učím se to. Nyní to potřebuji víc než kdykoliv.

Obrovský level vyčerpanosti. Ani ne z toho, že toho dělám tolik. Mnohem víc z toho, že jsem rozstřelená. Do všech světových stran a ještě mnohem dál. Nezpomalila jsem a hlavu zaměstnala ještě víc než kdykoliv. Mentálně jsem se držela pryč ze svého těla. Nechtěla jsem do něj. Vadilo mi přijmout fakt, že se bude měnit. Že potřebuju hodně odpočívat – že odpočívat vlastně neumím a že i když zdánlivě nic nedělám, tak stejně nespočnu. Hlava, nervový systém. A jedeš. Turbomyš.

Je důležitý přibrzdit. Jak psala Veru z AZ – udržovat každodenní minimalismu. Právě i v počtu činností, co děláme. Protože to nás energeticky vycucává vlastně nejvíc.

Nevzala jsem v potaz, že moje vysoká citlivost, vnímavost, se bude projevovat i v těhotenství (následně samozřejmě i v mateřství, to bude teprve jízda). Nebo spíš jsem si to nechtěla přiznat. Jsem zvyklá a už mám celkem přijmuté, že holt toho nezvládnu tolik jako většina, ale že nyní – díky těhotenství – toho zvládnu ještě míň než doposud? Do hajzlu. No tak to ne, to se mě netýká. Já nic, já muzikant. Velmi chytrý vyzrálý přístup. No nic, doopravdy MUSÍM zpomalit, doopravdy MUSÍM víc spát, doopravdy se MUSÍM naučit odpočívat. Taky to mohu brát jakože se i tímto připravuju na mateřství, nabírám síly dopředu. Haha. Kdyby to tak šlo.

Ale cítím podporu. To je fajn. K nezaplacení. Doposud jsem ji necítila, ale teď už jo. Doporučuji všem. Tím spíš těhotným ženám v křehkosti. Takovouhle podporu nekoupíš, ale zdarma k tobě taky nepřijde.

Tobiáš.

9. 7. #zmobilu

Těhotenství je kocovina.

Z ultimátní křehkosti do stavu totální kocoviny.

15. 7. #zmobilu

Ted uz nerozlisuji snidane na chutnaji x nechutnaji, ale na udrzim v sobe x neudrzim v sobe / natahuje mi x nenatahuje mi.

Moje nejoblibenejsi vlocky na tisic zpusobu se staly snidani z pekla. 

Nejmene 85% snidani od Jizni Ameriky, tedy od podzimu 2017, sestavalo z ovesne kase. 

Ted mam s tim utrum.

Nalacno muzu maloco. Z malo ceho mi neni spatne. Zaroven uz malou chvili po probuzeni musim neco snist. Idealne pecivo. Idealne bily rohlik. A uplne nejvic idealne si na ten rohlik dam platkovy syr. Syr, ktery nemuzu, protoze mam intoleranci na kasein. Genialni.

27. 7. 2022, 22:24

Bylo to pro mě dost těžký.

Přišlo mi, že se vracím nazpátek. Ve svém rozvoji, ve své psychice, ve spirituální praxi, v józe, v práci, ve zdraví. Ve všem.

Přišla jsem si moc ošklivá. Bylo mi špatně, hrozně unaveně, protivně.

Ale začalo se to lámat, těsně před začátkem 11. týdne. Už jsem konečně mohla víc chodit ven – jen tedy bylo pekelný horko a to mi moc dobře nedělalo – ale znatelně se mi ulevilo. Tím pádem se ulevilo i mé psychice. To jde ruku v ruce přece. To víme, to známe.

Je důležité najít si své zdroje.

Mezi mé hlavní zdroje, když je mi fyzicky dobře, patří jóga. Respektive mé jógové lekce. Skrz skupinu, skrz svůj hlas, skrz slova, která mnou prochází, skrz ásany, je mi dobře, jsem tady a teď. Málokde, málokdy, jsem tak moc tady a teď, jako když vedu lekce jógy. Teď jsem si to uvědomila. Hm. To je dobrý.

Yoga, it is.

Hudba. Ideálně ta na mých jógových playlistech, ta, která mě zklidní, hodí do středu. Do oka hurikánu. 

Přijmutí, jednoduchost bytí. Mindfulness. Všímavost.

Je mi jednoduše. Chci, aby mi bylo jednoduše. V jednoduchosti je vše. Umění bytí v přítomnosti. Umění všímavosti. Umění každodennosti. 

Která činnost tě háže nejvíc do přítomnosti?

Dech mě dokáže vrátit k sobě. 

Technik znám mnoho, jen bohužel málokteré používám v běžném životě. Vím, co by mi pomohlo – kdybych to dělala pravidelně – ale nedělám to. Proč? Protože jsem líná, nemám silnou vůli. Jak to změnit?

Samota. Ale ta vědomá. Bez myšlenek na vše, co musím zařídit.

Pobyt v přírodě. Ale ten vědomý.

Začtení se do knížky. Ale do dobrý knížky, a to je někdy složitý. Naposled to byla Normal People. To mě dostalo. Seriál jsem pak zkoukla už podruhé. Knížku jsem přečetla za den a kousek. To se mi nestalo hodně dlouho. Je totiž krásná. Čtivá. Poetická. Smutná. O životě. O vztazích. O vztahu. Tolikrát jsem se v ní našla.

Tolik věcí mám na dosah ruky a tak často na ně zapomínám. Tak často volím jednodušší cestu. 

Trénink mysli. Jo, to je to, co potřebuju nejvíc. 

Aby mě musím myšlenky nepohlcovaly, abych se jimi nenechala dusit. Abych si je pouze zapsala na to-do-list a pak je nechala odejít, (a nebo je rovnou splnila). Je důležitý nenechat jim nadvládu nad svou myslí.

Proč mi je po dnešní lekci tak dobře? Protože jsem si až doposud nevzpomněla na musím věci, a když přeci, vůbec jsem se jimi nezaobírala, tak jak přišly, tak taky odešly. Stejně rychle, stejně poklidně. Nedala jsem jim sebemenší prostor zaklíčit a pobýt v mém prostoru, v mé hlavě. To je můj prostor, moje hlava, já jsem ta, co určuje, které myšlenky v ní budou. Které myšlenky v ní setrvají, nad kterými strávím trochu vzácného času.

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *