Symbióza

Zítra jedu zase do Prahy, do ~ zz ~. Po cestě z dnešní lekce (, která byla opět a zase plná a já jsem za to tak neskonale vděčná, že slovy se to nedá popsat) mi přišlo, že se zítra zase vracím domů. Na jednu stranu je to možná smutný, na stranu druhou je to krásný. Ten pocit, že jsem našla to svoje. To moje, který se nedá definovat, který se nedá pochopit myslí, který je nejvíc moje, co kdy bylo.

Možná je to ten domov, který jsem celý život potřebovala a druhou půlku života jej někdy až zoufale hledala. Po celém světě, po známostech na jednu či na nespočet nocí. Nikdy to ale nebylo takový jako teď. Já byla samozřejmě i jiná. Jinde. Nicméně… nyní to cítím.

Ultimátním cílovým domovem je mít domov v sobě. Stále a pořád. Děj se co děj. Neotřesitelně. Neřešíc okolnosti z vnějšku. Nenechat se jimi rozhodit, ovlivnit. Je to těžký. Ne nemožný – jak říkávám.

…

Dnes ráno jsem hodně plakala. Poprvé od toho vše-je-tak,-jak-má-být víkendu. Jako bych byla těch 10 dní odpojená a nešla mi žádná hlubší praxe, propojení, napojení, nic. Až jsem se včera večer vlivem vnějších věcí zlomila a ráno, ráno to konečně pochopila a pustila.

Citlivost. To je definice mě samotné. Moje téma. Téma, se kterým je vše ostatní protkané. Duševní zdraví, vztek, strachy, vztah k systému, k tátovi, k mateřství, ke smrti, k životu… Ke všemu. Citlivost je mým základním kamenem, na kterém vše stojí. Zní to jako paradox. A on taky je. Pořád se říká, jak potřebuješ mít silné kořeny, abys vše ustál – já to tvrdím taky – ale víš co? Citlivost může jít se silou ruku v ruce. Jsou to sice parťáci, které tak často nevidíš pospolu, ale spolu mohou být. Jen je to těžší. Citlivost nevylučuje sílu a síla nevylučuje citlivost. Mohou koexistovat v propojení a navzájem se podporovat. Žít v symbióze.

Zdánlivě jsem si myslela, že ji mám už přijmutou. Citlivost. Dlouho jsem ji vnímala jako obrovské břemeno, popírala ji, prala se s ní, dělala, že ji nevidím, schovávala se před ní. Až jsem jednou nemohla. Přišlo velký bolení, dlouhodobý stav, kdy jsem na tom byla špatně. Hodně. A tenkrát mi konečně došlo, že já to tak ale nechci, že s tím začnu něco dělat, protože nikdo jiný si to za mě neodžije. A tak se stalo. O dva roky a pár měsíců později jsem tady a teď. Citlivější než kdy dřív, ale zároveň silnější než kdy dřív – i když na to tak často zapomínám. Citlivost je nádherný dar. To už vím. Delší dobu. Díky ní víc vnímám, vidím, cítím… jemnohmotno a hloubš. Zároveň je s ní život těžší. Prostě to tak je. Ty těžkosti k ní patří taky. Aspoň nyní, v této době, v tomto světě, v tomto systému.

Do dnešního rána jsem poslední rok a kousek ty těžkosti dávala stranou. Z totálního sebepopření jsem citlivost vítala s pootevřenou náručí a pouštěla dovnitř jen to, co jsem označila za dobré. Jenže, to nejde napořád. Ne v této realitě, která staví na polaritách. Vše se musí vyvažovat.

A konečně mi došlo ~ v pocitu ~, že ji potřebuji přijmout v celistvosti. Se vším, co k ní patří. Jinak nikdy nepřijmu doopravdy samu sebe.

21:12. Děkuji.

pozn. 1 * Citlivost – ‘citlivost’ jako to, jak vnímáme svět, jak na nás působí vnější podněty, jak prožíváme uvnitř atd. – není to z hlediska ‘přecitlivělosti’ ala všechno nás rozbrečí. *

pozn. 2 * Klik na skvělý IG profil a highlight VysokaCitlivost “Vysokou citlivostí rozumíme citlivý nervový systém a hlubší kognitivní zpracovávání informací, stimulů a emocí. Tzn., že náš nervový systém sosá více informací než u běžně citlivých lidí a náš mozek je posléze hluboce zpracovává.” *