OD-souzení
Když strachy konečně vyslovíš nahlas a ideálně ještě před někým, u koho víš, že tě bude soudit – možná tě i odsoudí (což je mj. taky jeden z tvých obrovských základních strachů) – je to vlastně nádherný očistný proces. Nevím, jestli jsem to někdy tak naplno udělala – asi ne – každopádně jsem to vůbec nečekala. Že mi to kupodivu pomůže.
Možná totiž zjistíš, že to v realitě není až tak černý? A uvědomíš si, že to nakonec zvládneš? Sice jinak, po svém, ale tak, jak nejlíp v daný moment dovedeš.
…
Každý máme nějaké. Myšlenky, za který se stydíme i sami před sebou. Rozdíl je, když máme koule na to, je říct nahlas. Nebo je dokonce sdílet veřejně. S ostatními. A naopak, když na oko hrajeme, že my nic, že my muzikanti.
Asi všichni chápeme, co je víc toxické.
A asi všichni víme, že pakliže nás někdo soudí – a pakliže my soudíme někoho (neboť nikdo nejsme bez viny) – soudí to skrz svou optiku. Na základě jeho vnímání, stupně vědomí, zážitků a prožitků, vzorců. Je to vždy o tom soudícím a nikdy ne o nás.
Jo, víme to, ale doopravdy si to uvědomujeme? Doopravdy to žijeme?
…
Ať zvedne ruku ten, kdo je bez viny…
…
A nakonec nezapomínejme, že my NEJSME naše myšlenky.