Papiňák

Domů jsem neodjela. Myslím do pražského ~ zz ~. Chytla mě ne-moc. Přepadla. Tak nějak přirozeně k tomu došlo. Ve středu večer tady píšu o citlivosti, o přehlcení z vnějších věcí z úterý a ve čtvrtek ráno, den před rovnodenností, se mi to potvrdí i ve fyzičnu. To, abych si nemyslela.

Když se na to dívám nynější optikou, řekla bych, že si to mám prožít celý. Od vše-je-tak,-jak-má-být víkendu až po následující ~ zz ~. Abych měla de facto celý měsíc, kdy prožiju svou citlivost v celistvosti a poprvé to budu doopravdy (a přesto stále ne pořád) vnímat. Projevy citlivosti ve své maximálnosti. Od pocity neuvěřitelného nadšení, vděčnosti, toho, že každá buňka v mém těle jásá, protože jsem tak neuvěřitelně správně, přes jakousi vnitřní naštvanost, že jsem odpojená, že tomu nerozumím, a že nevím, co dělat, skrz tisíc vnějších povinností, nepříjemností, schůzek s odpornou atmosférou, před kterou se bohužel vůbec neochráním až po zlomení se v slzách a nádherné pochopení, kterým proces ale samozřejmě neskončil. Šlo se ještě hloubš a tělo i duše, které byly tak zahlcené, potřebovaly spočnout. Tak tělo přijmulo bacil a od čtvrtka leží v posteli.

Ve vzduchu je hodně hutno. Těžko. Což neznamená, že jsou energie špatné. Jen může být dost náročné je přijmout a zpracovat.

Tyto dny, ležíc většinou v posteli, často nade mnou přejímá nadvládu moje nejhorší ~ nejvíc nezvládnutá emoce. Emoce vzteku. Je i zároveň mým obranným mechanismem číslo 1. Jasně, že je vše propojené a asi to dozajista souvisí i s mým problémem se zažíváním – tedy s játry, se slinivkou – které jsou se vztekem spojovány. Nedostatek pohybu dělá také své. Nicméně…

Vztek, podrážděnost, hádky. Podněty okolo mě, na které díky vysoké citlivosti reaguji o to intenzivněji. Měla jsem to tak vždycky, v těhotenství je to o poznání víc a v tomto období, v retrográdním postavení planet a především v době, kdy se mi naplno zjevuje citlivost ve všech formách, je to jak bungee jumping bez lana. Bohužel i pro ostatní. Je to vlastnost, kterou na sobě nemám ráda, která mi přitěžuje, protože mě často přemůže. Zatím s ní neumím pracovat. Sice se o to snažím, ale právě tyhle poslední dny mi bez obalu ukazují, jak je tohle pro mě stále velké téma.

Ano, vím, že vztek může být využit pozitivně, může vás nakopnout, je to extrémně živá energie, jenže v tomto bodě já opravdu ještě nejsem. Ale chtěla bych být.

Spíš než tím papiňákem bych si přála být pomalým hrncem, do kterého se nebojíte naházet ingredience na vývar a nechat ho 8 hodin bez dozoru jemně probublávat. Probublávat, ne vybuchovat.

12:21. Děkuji.