V pocitu

Vracela jsem se ze své lekce, řídila a najednou jsem se úplně přirozeně ocitla v pocitu. V tom pocitu, do kterého se máme vracet. V tom pocitu, který byl při prvním zvědomění tak nádherný a tak MI vlastní. Jenže zároveň tak těžce zpracovatelný. Hlavou samozřejmě vůbec, ale ani emoce jej nezvládaly. Bylo toho moc. Moc pěkného. Ne moc ošklivého, náročného, bolavého, ale moc krásného. Tak nepopsatelně krásného, že jsem nevěděla, co s tím, že mi dělalo problém to ustát. V emocích. A tak přišel pláč. Velký.

~ Co ten pocit znamená? ~ přemýšlím.

…

Právě zkouším, jestli si do něj dokážu vlézt i teď. A ano, jde to. O trošku hůř než když jsem byla sama, v temném autě, těsně po józe, ale stále to jde.

Pořád mi přijde, že je to moc. Moc nádherné a chce se mi plakat. Ale je zde poznat velký rozdíl. Posun.

Nyní jsem se jím totiž už víc stala.

…

Miluju to.

Ten pocit je základním kamenem mě samotné.

A já ho miluju.

…

Děkuju.

Citlivost.