Těhotenství

Kazda jsme expertem na sve vlastni tehotenstvi.

Prvni trimestr se nesl ve znameni mirne az dost velke fyzicke nevolnosti. Probehlo par psychickych breakdownu ~ ze to prece nemuzu zvladnout, ze vubec nejsem matersky typ ~ ale vetsinu casu jsem de facto chtela jen spat. A tak jsem spala. Vedome vypinala hlavu, abych ji asi pozdeji mohla o to vic nastartovat, haha.

Druhy trimestr mi zacalo byt fyzicky dobre. Znovu jsem zacala vest lekce jogy, chodit po horach, trosku cestovat a hazet sve telo do vetsi pohody. O to vic mi ale zacala haprovat psychika. Jak se telo zklidnilo a nic moc ho nebolelo, hlava dostala vetsi prostor. Mela jsem vztek a strach. Obrovsky. Dvacet sedm, dvacet osm let jsem hledala svuj smer a samu sebe. Konecne mi vse zapadlo a davalo smysl. Joga, kranialka, jemnohmotno a hlavne ~ zz ~.

~ A co ted, ja uz samu sebe znovu ztratit nechci. Nechci se znovu propadnout do tech nedobrych hlubin a nemoci se nadechnout, protoze to jednoduse nejde. ~

Trvalo mi 5 mesicu nez jsem si to srovnala. Ne uplne, ale mnohem vic. Pet mesicu, kdy se radost a teseni konecne vyhouplo nad strach a vsechny jeho podoby. 

Dekuju.

Uprimne by mi prislo alibisticky to cele svadet na hormony. Spis to byly veci ~ myslenky, pocity a vzorce, ktery jsem mela v sobe uz dlouho predtim. Hodne z nich uz davno predtim nez jsem se do hmoty (teto reality) narodila. A hormony to asi o trochu zintenzivnely. Ale ne o moc. Ja takova proste jsem… O vysoke citlivosti (tedy doopravdy citlivejsim nervovem systemu) se ted rozepisovat ale nebudu.

Tak ci tak, melo by se o tom vic mluvit. Ze i kdyz je miminko intuitivne chtene, hlava to muze odmitat. A ze to z vas nedela hnusnyho zlyho cloveka. Ze kazdemu trva zpracovat tak obrovskou zmenu ruzne dlouho a muze to mit ruzne projevy.

Je hodne tezky se s tim nekomu sverit, ale za me je neuveritelne ulevny vyslovit vsechny sve obavy a strachy nahlas. Treba partnerovi. Jestli bude jako ten muj, tak vas obejme, i kdyz budete v jednu rano hystericky brecet a dve hodiny predtim si manicky googlit ‘poporodni deprese’.

…

Trosku mi prijde, ze kdybych si z hlediska psychiky v minulosti nezazila to, co jsem si zazila~prozila, tak bych se vlastne tak moc nebala. Jenze ja usla fakt dlouhou cestou. Neni to klise ci bezducha fraze, ale obrovsky fakt. Mi se tam dolu uz vracet nechce. Za zadnou cenu.

Vim, ze jsem uz jinde, takze zaroven doufam, ze diky tomu zde ani neni moznost, abych se tam *dolu* vratila. Jenze… nejake pochyby stale mam.

…

Dekuju Kubovi, ze pri me stal a neutekl. Ze me zna a vi, jaka jsem.

Dekuju memu uciteli. Naprosto za vse. 

Slovy to nejde vyjadrit. A tak ti to poslu.

~ Mlcim, a ty vis. ~

Dekuju kamaradkam, s kterymi jsem to dokazala aspon trochu sdilet. 

Dekuju Barunce.

Dekuju Lence.

Dekuju vsem zenam, ktere tyto nelehke a spolecnosti odsuzovane pocity sdili verejne.

A dekuju sobe. Ze jsem se k sobe neotocila zady a byla tu pro sebe. ~ nakonec~