-
Vesmírné synchronicity
Behem roku 2021 se mi nekolikrat zjevila vize, jak sedim v lotosovem sedu, drzim nekoho za ruce a divam se mu do oci. Prislo mi, ze v te vizi toho druheho ~ lecim ~. Ale de facto jsem tomu vubec nerozumela. … ‘Ja ti neco poradim.. Tomu vnitrku rikej vzdycky ano.‘ Dneska je to presne rok, co jsem poznala cloveka, na ktereho jsou vsechna slova kratka. A presne 5 mesicu, kdy jsem se s nim propojila znovu. … Poznala jsem ho na meditacnim vikendu, kdyz jsme sedeli naproti sobe v lotosovem sedu, drzeli se za ruce a divali se do oci (jako soucast jednoho cviceni). A tenkrat ~ behem par sekund…
-
Pro jednoduchost
Kdybych měla konat tak, jak cítím, skoro všeho bych se zbavila. Nechala bych si jen chatu a přestěhovala se tam. V ideálním případě bych ji přemístila někde mimo civilizaci, bez signálu, bez světel, bez lidí a na pár měsíců se tam uchýlila. Taky by se mi líbilo mít kolem sebe ovečky. Chodila bych si je hladit a jen tak si s nimi byla. Cvičila jógu, dýchala, hodně dýchala, topila v krbu, přestala se dožírat tolika cukrem a jen tak bych si byla. V jednoduchosti. V kořenech. V pokoře k přírodě. K jejím cyklům a k tomu, jak nás nabádá usebrat se do sebe. Tady a teď stále víc a víc.…
-
Zdroj
Citim obrovskou potrebu minimalismu. Cim vic toho je, at uz materialne ci toho, co ‘musim’… Citim, jak me to vse zatezkava, jak to potrebuju pustit. Ani ne tak na fyzicke rovine, mnohem spis energeticky. Nelpet. Nezatezkavat se. Nezatezovat. Se. Dychat. Svobodne. Roztahnout ruce a letet. Tam, kam me to zrovna nejvic tahne. Neutikat, ale poddat se volani. Nasledovat se. Neprehlusovat se povinnostmi, stresem, melkym dechem. Byt se sebou. V miru. S tim, co jsem. S tim, jaka jsem. V tichosti. Za zrakem. V hloubi stredu. Doma. A cerpat z listopadoveho slunce. Nasavat paprsky do sebe. Ukladat si je. Abych k nim mohla pak kdykoliv prijit a nabrat si energii. Zivota.…
~ píšu ~
