Pro jednoduchost

Kdybych měla konat tak, jak cítím, skoro všeho bych se zbavila. Nechala bych si jen chatu a přestěhovala se tam. V ideálním případě bych ji přemístila někde mimo civilizaci, bez signálu, bez světel, bez lidí a na pár měsíců se tam uchýlila. Taky by se mi líbilo mít kolem sebe ovečky. Chodila bych si je hladit a jen tak si s nimi byla. Cvičila jógu, dýchala, hodně dýchala, topila v krbu, přestala se dožírat tolika cukrem a jen tak bych si byla.

V jednoduchosti. V kořenech. V pokoře k přírodě. K jejím cyklům a k tomu, jak nás nabádá usebrat se do sebe. Tady a teď stále víc a víc.

…

Ve vzduchu je obrovská těžkost. Města jsou jí nasáklé a mi to dělá hrozně špatně. Já sama jsem nyní na pokraji sil – ze všeho, co jsem si nabalila, z veškeré tíhy, kterou na sobě mám a nedokážu se jí zbavit. V prostředí betonu, nespokojenosti a hluku je mi ještě hůř.

Začalo to pár dní před úplňkem… De facto, až na pár dní, jsou to celé tyhle mezi ~ zz ~ dva týdny, kdy je mi po každém probuzení o trochu hůř. Deprese to ale tentokrát není, naštěstí. Úzkost, asi jo… Ale… Nejspíš to je obrovský stav zahlcení či prapodivné frustrace.

…

Když jsem dnes jela na lekci, došlo mi, proč se cítím na 19 let (viz tip z podcastu Plný kecky na kolik se cítím?). 

V 18 jsem jako většina dělala autoškolu a můj taťka, aby mě namotivoval, mi koupil auto. Hezkou zelenou Fabku, žabičku. Stála zaparkována před domem ještě pár týdnů předtím než jsem 18 vůbec měla a než jsem první zkoušku z jízd vůbec dělala.

Věřím, že velkou většinu lidí by to doopravdy namotivovalo. 

U mě to mělo opačný efekt. Cítila jsem nepopsatelně obrovský tlak. Obrovský tlak z toho, že ty zkoušky MUSÍM udělat, že NESMÍM zklamat, že to NESMÍM posrat.

Long story short, posrala jsem to hodněkrát. Když jsem projela svůj poslední pokus, odcházela jsem z něj s obrovským úsměvem na rtech. V minulých případech jsem brečela, párkrát i na začátku zkoušky a byla úplně v hajzlu. Ten poslední byl ale boží. Po tolika měsících se mi ulevilo. Už jsem konečně NEMUSELA.

Největší paradox byl, že jsem v průběhu vyměnila 3 učitele autoškoly – na popud taťky, žejo – všichni do jednoho, nezávisle na sobě, mi řekli, že řídím dobře, bezpečně, ale problém je v hlavě… Když se pokaždé blížil termín zkoušek rozklepala jsem se jak nikdy, chytaly mě psychický pekla a pokaždé to dopadlo totální katastrofou.

Ve 21 letech jsem si při studiu v Praze dodělala řidičák. Kromě našich, ségry a tehdejšího přítele jsem to nikomu neřekla. Nechtěla jsem se zas a znovu dostat do tlaku, kdy je hodnocen každý váš krok.

Všechny zkoušky jsem udělala napoprvé.

…

Hlavou nechápu, proč se mi tato paralela právě teď vynořuje, uvnitř tomu ale rozumím. Cítím to.