Za života, za smrti

Slyším o procesu čištění.

A sedí to. Konec tohoto roku je mazec. Je takový, jaký má být. Náročný. Extrémně. Pro většinu, co znám. Dějí se šílený věci. Hodně smutný věci.

V neděli v deset ráno mi umřela babička. Trápila se. Mnohem dýl než byla nemocná. Dávno předtím. A teď se konečně vrátila domů.

V sobotu ve tři odpoledne, když jsem byla na víkend v ~ zz ~, jsem ji cítila. Propojil se mi vesmír i země, bylo to moc hezký. A pak, pak jsem zavnímala přítomnost pro mě nové dušičky. Byla to babička. Přišlo mi, že je na pomezí, že tady fyzicky ještě částečně je, ale její duše se rozhoduje, jestli už odejít, jestli místo, kde se vydá, bude lepší než tento pozemský život. Tak šla jen nakouknout. A zalíbilo se jí tam. A já se jí vůbec nedivím.

…

Život a smrt. Dva extrémy. Moje hlavní témata posledních pár měsíců (prožitky v animus, anima). Tvorba života vzhledem k těhotenství je pro mě přirozeným tématem. A pak je tu téma smrti a vztahu k ní… a to je mi nejblíž, co mi kdy bylo. Otevírá se mi obrovská hloubka, mnoho bolesti. Téma ztráty po všech stránkách, téma změny. Vše je protkané smrtí.

…

Ve chvíli, kdy jsem zjistila, že babička odešla, rozbrečela jsem se. Stála jsem v obrovské ~ zz ~ místnosti a myslela si, že jsem sama… Zpoza dveří na mě vykouknul T., zeptal se, co se stalo a pak mě obejmul. Pevně mě tisknul, posílal mi všechen klid a sílu světa. Dostával mě zpátky k sobě.

Bylo to nádherné gesto. Nepopsatelný projev nesexuální intimity a blízkosti vyjadřujíc absolutní podporu.

‘Jsem tady pro tebe’ beze slov.

…

Teď každý večer zapaluju svíčku a vím, že je babičce už dobře. Ale i tak jí svítím na cestu. Kdyby náhodou zabloudila. Ať ví, že na ni myslím. Ať ví, že jsem ráda, že jsem ji mohla naposled vidět a dát jí pusu na čelo… To bylo asi úplně poprvé. Za života to bylo totiž všelijaký.

…