Na druhou stranu
Včera jsem měla školu, na dálku. Děkuju, děkuju, děkuju.
Zase jsem to napojení cítila. Jinak a odjinud. V harmonii a v síle. Spodek i vršek.
A pak jsem po dlouhé době cítila tátu a babičku. Po pravé straně. Jejich podporu a ochranu. Děj se, co děj. Jako by mi předávali vzkaz k porodu, jsme tady pro tebe.
…
Když se mě někdo zeptá, jak poznám, že vedle mě někdo či něco je, odpovídám, že to cítím. Cítím jinou energii. Věřím, že tuto schopnost má každý, když se dostatečně pročistí a zjemní své smysly. Někdo to má víc dané, tedy jednodušeji přístupné, ale máme to všichni. Tak tomu věřím já…
…
Během dušiček minulého roku za mnou přišlo nemálo zemřelých duší. Bylo to poprvé, co jsem se propojila s někým zemřelým mimo svou rodinu.
Když jsem odjížděla ze hřbitova z hor, bylo to jako bych neseděla v autě, ale v totálně narvaném autobuse.
Doma jsem se pak s dušemi chtěla propojit. Zároveň jsem ale uvnitř cítila, že bych to nyní – v těhotenství – neměla dělat. Velmi jsem vnímala taťku, jakoby držel dveře a nechtěl je ke mně pustit. Chránil mě a šeptal vydrž.
Já ale neposlechla a jela si to tvrdohlavě po svém, že to přece zvládnu – teď vím, že aktuálně se do jemnosmyslových dálav fakt pouštět nemám, odvádí mě z těla, a to je to poslední, co bych na konci těhotenství potřebovala.
V klidu jsem si tedy s dušemi sedla a důrazně řekla, že nemám sílu pomoct všem, a ať zůstanou jen ty, které mě doopravdy potřebují. Zůstaly tři duše. Tři duše, které byly uvíznuté v meziprostoru. Nevěděly, že jsou mrtvé a nechápaly, co se s nimi děje.
První dušičkou byl malý chlapeček. Péťa. Mohlo mu být 4 či 5 let. Plakal, že ho moc bolí bříško a čeká na svou maminku. Až bude s ním, až mu od bolesti svou přítomností uleví. Přišlo mi, že je zde uvíznutý už hrozně dlouho, klidně 100 nebo 150 let. Trhalo mi to srdce. Laskavě jsem se s ním propojila a řekla mu, že ho maminka moc miluje, ale že tady za ním bohužel nemůže přijít. Že ho za ní zavedu. Na druhou stranu. Vzala jsem ho za ručičku a šli jsme. Chtěl, abych prošla průchodem s ním, ale vysvětlila jsem mu, že to bohužel nejde, a že on to odteď už zvládne, že se vrací domů.
Prošel.
Druhou uvíznutou duší byl starý pán. Hodně hodně starý. Tak starý a zmatený, že vůbec nechápal, co se děje. Moc se bál. Měl stařeckou demenci, možná Alzheimera a nerozuměl, proč ho nikdo nevidí, nevnímá. I jemu jsem ukázala cestu na druhou stranu. Šel velmi rád a těšil se.
Třetí duší na pomezí byla žena. Bláznivá žena, synonymem pro šílenství. I nyní, když o ní píšu, mám husí kůži po celém těle. Její povrchová energie mi byla velmi nepříjemná. Velké zlo a zášť. Nechtěla jsem s ní dlouho trávit čas. Neřekla bych, že jsem se jí vyloženě bála, věděla jsem, že mi tady ublíženo být nemůže, pokud to nedovolím. Odvedla jsem ji hodně rychle na druhou stranu.
…
Po provedení této poslední duše jsem se začala pomalu vracet zpátky a procitávat. Bylo mi hrozně nedobře. Cítila jsem, že jsem si s sebou přitáhla věci – emoce – které nejsou moje. Pocit jako bych se měla zbláznit, potřebu hystericky řvát, brečet, kopat…
Věděla jsem, že je to od té ženské.
(Dost možná, kdybych dokázala být plně ve svém středu a zároveň tyto části měla v sobě naprosto čisté, vůbec bych si je nepřitáhla.)
Snažila jsem se hodně uzemňovat, propojovat se se svým tělem, zhluboka dýchat, otevírat okna, očistit se hloubkově vodou a tak dále. Nic moc nepomáhalo. Ne dostatečně rychle. Přerývaně jsem dýchala ala panický záchvat a bylo to odporné.
Naštěstí, pár chvil před ukončením seance, přišel domů Kuba. Šla jsem za ním do obýváku – vůbec nevěděl, co jsem předtím dělala – a poprosila ho, ať se na nic neptá, jen mě obejme a plnou vahou mi stoupne na nohy.
V tu chvíli jsem konečně cítila, jak mě stahuje zpět. Jen tím, že je – Kuba je extrémně zemitý a v těle – jen tím, že mě drží. Vracela jsem se do těla a bylo mi líp a líp. Stáli jsme tak asi 5 minut.
Pak se mi ulevilo. Dala jsem si druhou očistnou sprchu a naplno dosedla.
…
pozn.
Když jsem toto dušičkové napojení později sdílela v ~ zz ~ (ala: zasloužím si pochvalu, tak mi ji dejte 😀), dostalo se mi odpovědi, kterou jsem nechtěla, ale velmi potřebovala slyšet:
‘Nyní by ses měla soustředit na přivádění duší na tento svět. Ne naopak.’
