Kristýna

Štěstínedělí

Jestli mé těhotenství bylo synonymem pro křehkost, v šestinedělí se do ní nořím opravdu naplno. 

Je to to nejkrásnější a zároveň nejnáročnější období, co jsem kdy zažila. Klišé, v kterém je tak moc pravdy.

Hned po porodu ve mně vyklíčilo obrovské pole lásky a něhy. Nebyl to ohlušující ohňostroj, ani vydatná exploze, spíš všudypřítomný klid a nejpřirozenější potřeba vytvořit absolutní bezpečí pro tuto staronovou nejčistší dušičku. Elvírku. 

Malinká se ihned stala mou součástí. Paradoxně mnohem víc než když mou součástí ještě doopravdy byla. V bříšku.

To, co jsem si předtím nedokázala ani představit, se prostě stalo. Úplně jednoduše, bez dramat a urputného lpění. Láska. Mateřství.

Jako by čas předtím, než jsi k nám přišla, neexistoval, a nebo se odehrával v jiné dimenzi. Jako bych já byla někým úplně jiným než jsem nyní. Pro tebe a díky tobě.

A tak někdy pláču, že už nikdy nebudeš takhle maličká, že za chvilku to pomine. Pláču z bezmoci, když tě bolí bříško a já ti nemůžu pomoct. Pláču, že to nemůžu vzít na sebe. Pláču z obrovského vyčerpání. Pláču z toho, jak moc tě miluju, z toho, jak automaticky se ten čirý cit zapnul. A pak pláču, že i přesto potřebuju někdy čas pro sebe a cítím se za to jako ta nejhorší máma. 

Ale vím, že pokud je v pohodě máma, pokud máma dává samu sebe na první místo, děťátko je taky v pohodě. Proto na sebe nesmím zapomínat. A nebudu. Pro tebe. I pro sebe.

Miluju tě.

Nafurt a úplně přirozeně.

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *