Zpátky k sobě

Vzdy, kdyz jsem byla ztracena, psani me navracelo zpatky k sobe. Pomahalo mi usporadat mou chaotickou mysl a najednou se mi lepe dychalo. Bylo mi lehceji. 

(Ted uz to mam nastesti trochu jinak – denodenne pracuju na tom, aby ma mysl slouzila mne a ne ja ji, a i kdyz to zni jako klise, spise se mi to dari nezli nedari ~zz~.) Nicmene, psani mi i nadale pomaha udavat vecem, myslenkam, situacim jakysi tvar. Hranice, bez kterych by bylo jen beztvare nic. Slova mi naopak poskytuji tvarne neco.

V dobe, kdy jsme hodne cestovali (a verim, ze zvenci to vypadalo, ze zijem zivot snu) mi chybel pevny stredobod, o ktery se mohu oprit. Psani mi jej poskytovalo. Bez nej bych plandala jako strasak ve vetru.

A nakonec, ke psani me to vzdy tahlo, kdy jsem se jinak moc nerealizovala. Prave nejvice v dobe nasich dlouhych zahranicnich cest.

Nejinak je tomu i nyni v pocatcich materstvi. Tak jako prave tady a ted, velmi casto usedavam na lavicku, pohupuju kocarkem a tukam pismenka do mobilu. (Asi by bylo vic poeticke psat si do notysku, souhlasim, ale kdyz ten mobil mam bohuzel vzdy pri ruce.)