Zitra je prvni den asi po dvou tydnech, kdy nejsem s nikym na nicem domluvena. Ani na prochazku, ani na navstevu, ani na nic podobneho. Je to zvlastni, jeste pred otehotnenim jsem byvala prevazne sama. Protoze jsem chtela. Protoze jsem to potrebovala. Moc. Prehlcenost spolecnosti, at uz byla jakakoli, neudrzeni si hranic svyho tela, az jsem se rozpijela do ostatnich a nasledne absolutni vycerpani, kdy jsem se z jednoho takoveho – i kdyz treba prijemneho – setkani vzpamatovavala par dni. Nedejboze, kdyz se jednalo treba o oslavu.. Par dni samoty (jedine Kubu jsem zvladala) a bylo mi zase dobre. Ale pak to vse zacinalo nanovo. Od te doby, co mam…