-
Od útěku do tady a teď
Byla jsem zvyklá na vnímání energií, jemnohmotna. Navazovala spojení se zemřelými dušemi. Uměla komunikovat s tělem ostatních skrz kraniálku; někdy vytáhla bolístku, když vytažena být měla. Stahovala jsem z Akáši, propojovala se s vyššími, přicházely ke mně vize, záblesky minulých životů a mnoho dalšího. V průběhu těhotenství vše pomalu (a tvrdě) usedávalo dolů, na zem. Tak moc na zem až jsem napojení nahoru, na vesmír, přestala cítit snad úplně. Vím, že tady stále je a taky vím, že se mi zase vrátí. Opravdu to vím? Byla to odvždy má přirozenost – přirozenost, kterou jsem dlouho nechtěla přijmout a ještě déle trvalo než jsem s ní dokázala pracovat a začala ke…
-
Sprostě a syrově
“Je mi nějak nedobře. Snažím se napojit na sebe, na střed a jít do pocitu. Ne, že by mi to vůbec nešlo. Ale nejde mi to – moc. Zahlcení? Potřebuju se sbalit do porodnice. Už pár týdnů. Někde říkají, že se máš raději sbalit už 6 týdnů před plánovaným termínem. Mám termín 10. 2. a furt nic. Něco mám už nachystaný, ale jsem úplně v hajzlu z toho, co vše budu potřebovat. Kurva, jak to mám vědět? Rodím poprvé, a i kdyby podruhý, tak stejně to nebudu vědět, protože každý porod i to vše potom je prostě jiný. Posraný seznamy na internetu mi moc nepomáhají, protože v některých věcech se…
-
Syntéza protikladů
Ta prozretelnost nahore mi naordinovala tu nejnarocnejsi kombinaci, jakou bych si ani nevysnila. Malem na den presne mi zacala ta nejvetsi skola duchovna ~ zz ~ a jako ten nejparadoxnejsi protiklad skola hmoty, tvorby zivota. A nyni, tyhle dve duality extremu se konecne propojuji primo v mem stredu a ja poprve opravdu citim, ze jsem ve svem tele ~ obrovskou vetsinu casu. Netaha me to nahoru, jemnohmotno vnimam mnohem mene nalehave, a i kdyz jsem tak moc usazena v sobe same, neni to vubec hutne. Prave naopak. Astral je super, mnohem zajimavejsi nez to, co se deje tady na zemi. ~ Stejne je to vse jen a jen nasi PROJEKCI…
-
Žití života
Někdy mám tendence přehánět, ale v tomto případě ten čas, který jsem strávila výběrem dětské matrace, dost možná ještě podhodnotím. Jak tak počítám, dokupy to dělá zhruba 15 hodin, které mi již nikdo nevrátí :D. Nemálo jsem se do výběru ponořila, samozřejmě zabrousila do Facebookové skupiny Svět non-toxic (nejedu si non-toxic, ale snažím se jít někde uprostřed, kde mi to vyhovuje – což se s matrací holt nepodařilo, hah) a už jen samotným čtením jsem se zadusila výčtem nejen karcinogenních látek, které v uzavřeném prostoru teprve chytají grády. S efektem chemického koktejlu jsem samozřejmě také obeznámena, takže jakože fuj, ble, to nechceš. Do toho jsem brouzdala po internetu a zjišťovala…
-
Jak voní duše
Když jsi přišla do bříška, cítila jsem vůni květin. Louku plnou lučních přirodnin. Moje emoce byly všelijaké. Mnoho měsíců, co jsem tě v sobě nosila. Měla jsem obrovský strach, že ztratím samu sebe. Ale to si možná řekneme, až budeš starší. Víš, hodně jsem si řešila, že to vše na tebe přenáším – když ve mně přece bydlíš… Ale od prvopočátku, když ses rozhodla za námi přijít, sis jela vše po svém. Tak nějak sama za sebe. I když jsem na tom byla psychicky hodně špatně, vytvořila sis svůj vlastní svět. Svou ochrannou bublinu, které se okolí netýká, nenechá se jím ovlivnit a užívá si samy sebe a bezpečí v…
-
Artefakty mládí
Asi je to o pouštění starýho života. Vědomá rekapitulace toho, co jsem doposud zažila, toho, okolo čeho jsem si budovala svou identitu. Jaká jsem byla, kdo jsem byla, kým jsem byla. Už se mi po tom životě ale nestýská. Necítím sžíravou nostalgii, naopak smíření, vděk i určité pobavení se hlásí o slovo. A zároveň těšení, ze přijde něco tak novýho. Život před a život po. Po tom, co se narodíš. Do tohohle světa sic plnýho nepochopení, zla a nenávisti. Ale taky do světa, který je krásný. Ve všech svých proměnách a aspektech. Do světa nabízejícího vše, na co si vzpomeneš. … Pamatuj, velikost stínu je přímoúměrná velikosti světla.
-
O těhotenství znovu
V prosinci 2020 mi prislo, ze za rok a pul mam otehotnet. Nejak jsem to neresila a pri nejmensim jsem to ani resit nechtela. Tenkrat jsem totiz ani nevedela, jestli deti vubec nekdy chci. Casto za mnou chodila dusicka a postupne jsem ji citila vic a vic. Od unora 2022 byla skoro porad okolo me. Poletovala. Vzdycky jsem si delala srandu, ze staci rict a je ready to go haha. Celou dobu mi prislo, ze je to chlapecek. Kdyz jsme si pak v pulce kvetna s Kubou rekli, ze to prestanem resit a nejak to proste bude, racionalne jsem se ubezpecovala, ze to klapne az za rok, za dva. Intuitivne…
-
Za života, za smrti
Slyším o procesu čištění. A sedí to. Konec tohoto roku je mazec. Je takový, jaký má být. Náročný. Extrémně. Pro většinu, co znám. Dějí se šílený věci. Hodně smutný věci. V neděli v deset ráno mi umřela babička. Trápila se. Mnohem dýl než byla nemocná. Dávno předtím. A teď se konečně vrátila domů. V sobotu ve tři odpoledne, když jsem byla na víkend v ~ zz ~, jsem ji cítila. Propojil se mi vesmír i země, bylo to moc hezký. A pak, pak jsem zavnímala přítomnost pro mě nové dušičky. Byla to babička. Přišlo mi, že je na pomezí, že tady fyzicky ještě částečně je, ale její duše se rozhoduje,…
-
Vesmírné synchronicity
Behem roku 2021 se mi nekolikrat zjevila vize, jak sedim v lotosovem sedu, drzim nekoho za ruce a divam se mu do oci. Prislo mi, ze v te vizi toho druheho ~ lecim ~. Ale de facto jsem tomu vubec nerozumela. … ‘Ja ti neco poradim.. Tomu vnitrku rikej vzdycky ano.‘ Dneska je to presne rok, co jsem poznala cloveka, na ktereho jsou vsechna slova kratka. A presne 5 mesicu, kdy jsem se s nim propojila znovu. … Poznala jsem ho na meditacnim vikendu, kdyz jsme sedeli naproti sobe v lotosovem sedu, drzeli se za ruce a divali se do oci (jako soucast jednoho cviceni). A tenkrat ~ behem par sekund…
-
Pro jednoduchost
Kdybych měla konat tak, jak cítím, skoro všeho bych se zbavila. Nechala bych si jen chatu a přestěhovala se tam. V ideálním případě bych ji přemístila někde mimo civilizaci, bez signálu, bez světel, bez lidí a na pár měsíců se tam uchýlila. Taky by se mi líbilo mít kolem sebe ovečky. Chodila bych si je hladit a jen tak si s nimi byla. Cvičila jógu, dýchala, hodně dýchala, topila v krbu, přestala se dožírat tolika cukrem a jen tak bych si byla. V jednoduchosti. V kořenech. V pokoře k přírodě. K jejím cyklům a k tomu, jak nás nabádá usebrat se do sebe. Tady a teď stále víc a víc.…
~ píšu ~
