Jedem na sever! (a pak ještě trochu na západ)

Jsme na roadtripu na Aljašku! Fakt!

Doteď mi to zní dost neskutečně, ale je to tak. 

A nakonec to vůbec není tak vzrušující, jak jsem si myslela 😀 Prostě jedeš v autě. Dlouho jedeš v autě. Samozřejmě máme dost hezkých zastávek po cestě, ale většinu času jde o to, ať se posuneme vpřed. Od našeho původního výchozího bodu, tedy Valemountu, je Aljaška (NP Denali) 3000 km, což je sakra daleko. 

Aljašku jsme měli v hlavě už dlouho, většina backpackerů, co jede na WH víza do Kanady se tam podívá. Kdy jindy budeš tak blízko, žejo – že se vám 3000 km nezdá blízko? Jednoho pěkného večera u valemountského jezera na K jsme popíjeli českou Plzeň z dovozu a zvažovali, kam dál. Chtěli jsme do Alberty. Dávalo to smysl, od Jasperu jsme byli asi 250 km, a ty nejkrásnější treky Kanady mají být právě v Albertě; jmenovitě národní park Mt. Robson, Jasper a Banff, případně Yoho, které je britskokolumbijské siamské dvojče Banffu. Když jsme ale koukli na webovku na bookování kempu v horách (v NP zde nelze kempovat na divoko – pokuty, medvědi, pumy, vlci a tak), všechny kempy podél našeho treku k Berg lake byly vybookovány tam i zpět. Na celý srpen a i na začátek září. Pak jsem to raději vypnula 😀 Chytří rejpalové tvrdí, že kempy v Canadian rockies si na sezónu musíte zabookovat alespoň půlroku dopředu.

Haha.

Můj neověřený zdroj naopak tvrdí, že se kempovací místa dají sdílnout s ostatními lidmi. Jenže to nemám potvrzený.

Z více možných alternativ nám nakonec vypadla Aljaška. Hlavním důvodem byl Kubův návrh, že bychom se do Čech mohli úplně v klidu dostat přes Beringův průliv – pak přes Rusko a tak 😀 V reálu to je samozřejmě blbost, protože se domů ještě nechystáme, ale nápad to byl zajímavý. 

Valemount a jezero z Edenu

Mini městečko uprostřed hor, na hlavní ulici si dáte ve Funky Goat naprosto výborný burger jen za pár babek a v zimě si odsud zajedete na sněžném skutru až do Banffu (400 km?). Ve Valemountu jsme strávili zatím nejdýl. Na doporučení automechanika a našich dvou appek jsme se uchýlili k úžasnému spotu u jezera s výhledem na hory. Dvě noci jsme čekali, ža dojdou součástky na opravu našeho auta a tu třetí jsme tam ještě z nostalgie zůstali. Dny to byly krásný a celkem lenivé. 

• Koupali jsme se v ledovém jezeře.

• Nahoře bez balancovali na spadlém stromě ve vodě.

• Luštili křížovky a hráli karty (program ala důchodci na dovolené).

• Obdivovali dvojitou duhu.

• Řešili záhadu ukradené solární sprchy.

• Jedli zdravé zeleninky a docpávali se čínskou polívkou.

• Večer popíjeli pivo.

• Chytali wifi v knihovně.

• Chodili na švýcarský chléb do pekárny.

• Nabírali vodu ve visitor centru.

…

A bylo nám fakt hezky. 

Ve čtvrtek čekal Kuba od domluvené desáté až do půl jedné s naším Chevym. Automechanik Travis měl toho hodně a celá autooperace se musela o pár hodin posunout. Pak půjčil Kubovi auto své dcery (:D), ať tam nemusí tvrdnout a my se spolu potkali v centru. V podvečerem jsme si vyzvedli auto, vyvalili stovky dolarů, zaplakali – ale ne moc, protože ve Vancouveru by to stálo 2x tolik – a poděkovali Travisovi, protože nám dal ultra slevu.

Prince George: rvačky, smrad a fetky

Prince George je jedno z největších měst centrální Britské Kolumbie. Měli jsme ho přímo po cestě a potřebovali jsme dokoupit všelijaké zásoby, tak jsme si tam naplánovali stop-over.

Když zavítáte do tohoto milého industrálního města, hned v první sekundě vás do nosu praští neuvěřitelný smrad. Je všude, jak v okolních oblastech, tak i v downtownu. Není mu kde uniknout. Právě díky smradu jsou jeho obyvatelé prý častěji nemocní a jsou velmi náchylní k potížím s dýcháním (zlatá Ostrava, haha). Jeho původcem je prý místní papírna a ropná rafinerie.

Naše první zastávka byla ve veřejné prádelně. O víkendu tam bylo dost plno a (sorryjako), ale tak divné lidi jsem neviděla už dlouho 😀 Na parkovišti hned vedle nás stál nepříjemně vyhlížející chlap v červeném trucku, automaticky jsem Jakubovi sdělila, že se ho bojím. O 5 minut později, když šel Kuba do auta pro prací gel, jsem s otevřenou pusou čuměla přes okno a byla svědkem své první krvavé rvačky. Chlap z červeného trucku a random chlap odněkud. Byli v sobě jak dva milenci, akorát, že používali pěstičky a tekla červená. Kuba stál jen pár centimetrů od nich, protože si to začali rozdávat opřeni o kapotu našeho auta. Mezitím bouchali hlavami o naše zpětné zrcátko a následně se rozplácli o dveře. Pak odešli. Červeňák zpět do svého auta a random týpek do prádelny, kde si jen zamumlal `What an idiot!`. 

A tohle byl příběh o tom, jak se na náš bílý Chevy dostaly šmouhy od lidské krve.

Vzápětí jsme odjeli do thrift shopu, z kterého se vyklubala zastavárna. Sháněli jsme dvouplotýnkový vařič a jakékoliv CDs, protože rádio holt nehraje všude. Obchod byl plný. Plný divnolidí – zase 😀 Chlapi i ženské, co vypadali jak chlapi, s vězenskými kérkami, si povídali chraplavými hlasy, co a kdy naposledy vykradli (teď trochu kecám, o tom si fakt nevyprávěli – o tom se na veřejných místech nemluví nahlas :D). Mladá holka, taková jistojistá feťačka, s hlasem ala Miley Cyrus; několik drsných Indiánů a vyšňoření prodavači v košilích a kravatách (nechápu :D).

Vařič ani CDs neměli, ale Kuba odešel s krásným dřevěným loveckým nožíkem. Účet máme pečlivě schovaný. Kdyby s ním někdy někoho zabili, máme důkaz, že jsme nevinní.

V Salvation Army (charita) jsme konečně našli CDs a odnesli jsme si jich rovnou pět:

• Cranberries na hrozně romatické večery,

• Bon Joviho, aby nám dodal pocit `cítím-se-jako-v-americkém-kultovním-filmu`,

• John Butler Trio, protože australské kytary se hodí,

• Neila Younga, protože kanadské chrapláky ze zastavárny chceme i v autě,

• a objev dne, soundtrack z Into the Wild, Eddieho Vedera; protože my taky míříme na Aljašku a Hard Sun je nejsrdcovější z nejsrdcovějších.

Nakonec jsme spáchali velké jídlonákupy v Real Canadian Superstore – na tisíckrát lepší než Walmart – kde se zjevil šedý obláček v podobě partnerské hádky, jaký koupíme olej a jak se v Kanadě třídí odpad <3 

Spali jsme u krásného jezera pouze s jedním sousedem, Kuba udělal boží tortily a z dálky se ozýval asi-kojot (případně hejkal).

Smithers, Hazelnot a nezvěstní lidé

Po cestě na Aljašku stále vídáme desítky plakátů s nezvěstnými osobami. Z většiny kouká jedna a ta samá holka. Nyní už 28-ti letá Maddy, která je nezvěstná od roku 2011. Zmizela v průběhu noci na kempovací párty u jezera a doteď ji její rodina hledá. Za její nalezení nabízí 100.000 dolarů. 

Viděli jsme i pár plakátů s Indiánkami atp., což se zřejmě pojí s (ne)vyřešenými případy na (neoficiální) Alaska Highway, kdy od 70. let bylo zavražděno nebo ztraceno až 40, častokrát indiánských, žen. Většinou se jednalo o stopařky, a právě proto jsou podél cesty č. 16 – po které zrovna jedeme, ehm – billboardy se zastrašujícími informacemi pro všechny potenciální stopující. 

Celé oblasti spojené s těmito smutnými příběhy se přezdívá Highway of Tears (Dálnice slz). Highway of Tears je zhruba 750 km dlouhá silnice vedoucí od již zmíněného města, Prince George, až k městu Prince Rupert. Je to nejchudší oblast BC, kde žijí hlavně Indiáni a až do roku 2017 zde téměř nefungovala hromadná doprava; proto hodně lidí stopovalo. O této silnici byl natočen i dokument, napsáno stovky článků a spuštěna oficiální webovka dedikovaná obětem a jejich rodinám.

Je to hrozný a to se nechci zabývat současným případem, který otřásl celou Kanadou a objevil se i v českých médiích. Původně totiž kolovaly zvěsti, že jsou tyto vraždy spojené právě s Highway of Tears – to bylo ale nakonec vyvráceno.

Teď si raději dáme něco veselejšího.

Městečko Smithers je boží. Je hrozně malé s jednou hlavní ulici v centru města a pár bočními uličkami. Všude je hodně obchůdku s lokální módou, přírodní kosmetikou, macrame věcičkami a tak; také zde praží vlastní kávu, vyrábí místní pivo a dokonce tu najdete i továrnu na párky 😀 Bohužel jsme zde zavítali v neděli, takže mnoho obchůdků a kaváren bylo zavřených. Město obklopují krásné hory, které ve svém kráteru svírají ledovec, z něhož vytékají dva vodopády (Twin Falls). Okolo je hodně treků, azurových jezer a v zimě si na své přijdou i lyžaři. Nejstudenějším měsícem v roce je leden, kdy průměrná teplota dosahuje -9 stupňů. 

Na tak malé město je zde relativně dost pobudů, opět většinou Indiánů, kteří se vám snaží prodat trávu. Nicméně, není to kdovíjak neobvyklé, bezdomovců je v celém BC dost velké množství.

Dál jsme se zastavovali v Hazelnotu. Má hezký historický Old Town, bohužel je opravdu miniaturní a pak muzeum s totemy a replikami obydí původních obyvatel. Žádný vzrůšo, co si budem 😀

Fotky na Googlu – měli jsme ošklivo a já moc nefotila.

Tentokrát jsme spali u Derrick Lake. S absencí internetu jsme si bohužel nezjistili, že tam vede 6km mordor cesta polňačkou s dírami jak kráva a trasa je vhodná pro pravé 4×4 (ne AWD – all wheel drive – jak máme my; prý je to rozdíl) s vysokým podvozkem.

P. S. V autě nám svítí nová kontrolka. Nevíme, jestli jsme idioti my nebo ten automechanik.

P. P. S. Článek jsem psala v neděli, 11. 8.. Teď už máme za sebou pár prvních chvil na jihu Aljašky a hrozně moc medvědů.

P. P. P. S. Hudbu si pouštíme z mobilu, cédéčka už máme ohrané jak nikdy.