Nový štěstí

Zitra je prvni den asi po dvou tydnech, kdy nejsem s nikym na nicem domluvena. Ani na prochazku, ani na navstevu, ani na nic podobneho.

Je to zvlastni, jeste pred otehotnenim jsem byvala prevazne sama. Protoze jsem chtela. Protoze jsem to potrebovala. Moc.

Prehlcenost spolecnosti, at uz byla jakakoli, neudrzeni si hranic svyho tela, az jsem se rozpijela do ostatnich a nasledne absolutni vycerpani, kdy jsem se z jednoho takoveho – i kdyz treba prijemneho – setkani vzpamatovavala par dni. Nedejboze, kdyz se jednalo treba o oslavu.. Par dni samoty (jedine Kubu jsem zvladala) a bylo mi zase dobre. Ale pak to vse zacinalo nanovo.

Od te doby, co mam Elvi, je to jiny. Jsem v tele. Skoro porad. Kdyz tedy nejsem vypsychla a neresim potencialni alergie a jiny matersky strasti. Jsem tady na zemi. A je mi dobre. Moc. 

A tak jsem ve spolecnosti rada. V ty ~spravny~ spolecnosti. Snad poprvy za cely svuj zivot. Jasne, ze samotu (ktera je tedy ted uz uplne jina a tisickrat vzacnejsi nez byvala) potrebuju k spokojenemu zivotu take. Ale uz ne tak prehnane moc.

Jak rikaj, ze materstvim casto ztratis samu sebe – ja se toho teda bala hodne – tak mi vlastne doslo, ze (z velke casti diky ~zz~) ja uz samu sebe ztratit ani nemuzu. Vim – ‘nikdy nerikej nikdy’. Ale s absolutni pokorou rikam, ze uz vim, kdo jsem. Mozna to neumim dat do slov, ale citim to. A citit bylo pro me vzdy na tisickrat dulezitejsi nez vedet ~ hlavou ~. 

Z tohoto myho citeni vyvstava totiz to me vědení. Neni to uplne intuice, ani gut feeling, je to takovy vnitrni vedení. Ktery je napojeny nahoru. Je to to my doma. Muj pocit. Muj klid. Moje skala. Misto, kde jsem to ja.

A pak, i kdyz uspavam po stopadesate za den a vubec to nejde, tak se z toho uvnitr nenastvu uplne vzdycky. Jen nekdy. A mnohem min casto nez by to byvavalo. A za to jsem rada. Za to jsem vdecna.