Nikdy nebudu dost dobrá

Je hrozně, doopravdy hrozivě, zajímavé, že i když jsem si vypilovala jemnoschopnosti, které jsem u ostatních obdivovala, když se jedná o mě, neumím je zaslouženě ocenit. Nedokáži je hrdě a pyšně vykřičet do světa a stát si za nimi. Naopak se shazuju a …

Dneska mi to přišlo při terapii.

Otevřela se mi hlava od vrchních zubů až po korunku hlavy a začaly vylétávat všechny negativní domněnky a přesvědčení, které o sobě mám. Nejdříve jedna po druhé poletovaly v meziprostoru, po chvíli se jedna po druhé proměnily v malý vír. Až nakonec těch vírů bylo opravdu hodně. Odlétávaly pryč a zůstávaly tam jen malý zbytky. Malý oštěpky. Odšťouchávala jsem je a ony postupně také odcházely ven.

Jedna velká tam ale zůstala.

Vzadu vpravo.

Byla pěkně hnusná, jakoby přilepená rozteklým bonbonem a nešlo s ní hnout. Musela jsem se k ní přiblížit, zjistit, co se zde skrývá, o jaké přesvědčení se jedná.

Nejsem dost dobrá. ~ NIKDY nebudu dost dobrá. ~ AŤ UDĚLÁM, CO UDĚLÁM, nikdy nebudu dost dobrá.

Hlava si říkala, že je to blbost a shazovala toto zjištění. Uvnitř jsem ale cítila, že je to pravda, že to mám v sobě již od doby před narozením. Šla jsem hloubš a našla tam malý miminko, který ví, že ho táta nikdy nechtěl.

Moje hlava jakoby házela oči v sloup a říkala si: ’To jako fakt? Zase je to tady? Vždyť to je už trapný.’

Slzy v očích, bolest na duši, bezmoc i něha.

~

Já už ale taťkovi odpustila, to už je čistý, už to přece chápu.

Ano, ale odpustila jsi sama sobě?

… Že jsem se narodila, přestože mě taťka tady nechtěl? 

… Nejsem tady správně, nemám tady být, nepatřím tady.

~

Od prvopočátku, od prvního nádechu mi chyběla radost z bytí. Ta prvotní základní radost. Hlavní zážeh života. Já ji necítila. Cítila jsem, že jsem špatně, že jsem tady navíc.

Jak bych tedy mohla radost předávat dál, když mi ta prvotní odvždy chyběla?

Odpusť si a přijmi, jak se cítíš.

Přijmi, že tě to bolí, že tě to ovlivňuje. 

Přijmi, že se stydíš, že tě to stále ovlivňuje.

Pomalu se začíná odlepovat, velmi velmi pomalu. Postupně. V klidu.

Nyní je už je skoro celá odlepená a vzlétává. Pohybuje se velmi těsně nad svým místem zrodu, nechce se jí pryč, ale zároveň už nedrží jak přibitá. Levituje.

Vím, že teď neodletí, vím, že ji dokáži rozpustit. Ale chce to čas. Méně než bych očekávala. Více než bych chtěla.

Hlava se zavírá.

---

Jsem dostatečně dobrá, ať se děje, co se děje.

Nepotřebuji nikomu nic dokazovat.

Jsem tady správně.

Potřebuji jít na sebe pomalu.