Bylo nebylo a přeci jen bylo.
Sedmého dubna dvatisícedvacettři.
Bylo nebylo, jakoby spíš nebylo.
Desátého dubna dvatisícedvacettři.
Panická ataka here we go again.
Dlouho jsme se neslyšely a dnes ses přece jen ozvala.
Asi bych měla jít za to. Zeptat se proč? Co mi tím chceš říct?
Nebrat ji jako nepřítele, který se znovuukázal po dvou letech – pocity na zvracení samozřejmě zahrnuty – ale spíš jako znamení, že je něco pro mě už za hranou.
Když nejdou změnit vnější okolnosti, je potřeba postarat se o svůj vnitřek.
Uklidit si tam. Kdykoliv je možnost, zastavit se a prodýchat se. Vysmejčit ten bordel, který si – i když už mnohem míň – v sobě komuluju. Zasírám si jím svůj střed. Místo klidu a pravdy. Místo autenticity. Místo, kde sídlí moje já.
Uklízela jsem si jej pravidelně. Vícero způsoby. Hlavně asi jógou.
Ve ctyri rano. Byla jsi na svete 2.5 dne. Koukalas na me. Velkyma temnyma ocima.…
Asi mám čumět do blba. Přišla jsem tady psát a zas mi to nejde. Neumím…
Tohle cely leto je protkano jakousi neuchopitelnou tezkosti. Prijde mi, ze snad vsichni zazivaji hodne…
Zitra je prvni den asi po dvou tydnech, kdy nejsem s nikym na nicem domluvena.…