Měsíc mámou

Zrovna sedim na lavicce, sviti slunicko, ve vzduchu je jaro, ve mne kafe a oriskovy rohlicek, kocarek vedle me. Na pohled idylicky, v realu az tak ne.

Jsem mamou jeden mesic a jeden den. Cas uz pres mesic jakoby neexistuje, mozek mam vymlety – predpokladam, ze jeste ne vykojeny..? – a priznavam, je to mazec. Mnohem mensi, nez jsem si predstavovala. Ale taky uplne jiny, nez jsem si predstavovala.

Mala je bozi, je nadherna a cista dusicka. Miluju ji tam a zpet, dej se, co dej. Miluju byt jeji mamou, ale materstvi samo o sobe mi semtam dava na frak. Opet musim poznamenat, ze mnohem min, nez jsem si myslela, ale zaroven dost drsne, kdyz uz to prijde.

Moje krize zatim pokazde pramenily z nevyspani, z obriho vycerpani. Kdybych byla cvok do tabulek, tak se jdu asi povesit. Respektive pred tim povesenim bych obehala vsechny pediatry a ruzne mimi poradce.

Jaktoze mala tak malo spinka? Jaktoze ma tak dlouha – nekolikahodinova – bdela okna? Vzdyt rikali, ze novorozenci jen spinkaji. A jaktoze ji kojim nekolikrat do hodiny? Jaktoze se to deje tak casto, i kdyz zrovna nema rustovy spurt? 

Kojeni uklidnuje. Ji. Me az tak. Elvi je mega vnimava, kouka, vidi, citi. Jeji spanek je lehky a usinani neni rajska zahrada.

…

Okay, to, co tady pisu – o kojeni, o (ne)spinkani – neni platne vzdy. Navic posledni dva dny (krom dnesni noci ehm) spinka pres den mnohem lepe a nonstop kojeni spis ustava. Vim, ze nemame vyhrano, vim, ze s tak malym miminkem neco jako rezim fakt neexistuje. Ono i tenhle clanek je takovy trochu mimo, bez rozumne posloupnosti a je to de facto jen sledem mych myslenek. Je holt bez rezimu.

…

Cely ten mesic mi skoro neslo psat. Nebo.. ono by mozna i slo, ale nejak jsem se k tomu nemela. Kvuli nedostatku energie? Mozna. Asi urcite taky.

Zaroven ale citim, ze ve mne ~ neco ~ drima. Neco, co se pomalinku probudi samo od sebe, ale az za nejakou (relativne a snad kratkou) dobu. Tesim se na to.

…

Chybim si. Zatim ne az tak moc. Ale jo, chybim si.

Vsude pisou, jak velky tema je samota na materske. A to teda. Je to ten nejvetsi paradox. Poprve za zivot nejses sama ani sekundu, ale zaroven se citis nejvic sama, co kdy bylo mozny. A navic je to uplne jiny druh samoty. Je protkany obrovskou laskou k tomu malemu tvoreckovi, ktery jste s partnerem spolecne vytvorili. Laskou, ktera neni explodujici, ale mnohem spis klidnym pristavem. Tak trochu podobnou laskou, kterou jsem poprve ucitila s Kubou. Laskou, jez je synonymem pro bezpeci a domov.

Jenze ta samota, kterou mam na mysli, se od porodu dostala jeste na uplne jinou uroven. Protoze ~ show must go on ~.

O tomhle ale jeste psat nedokazu. Je to narocny a boli to. Louceni uz na dobro… Je to vlastne dost podobny jako v tom filmu ~ About time ~.