Vzdycky jsem si myslela, ze nejvic na celym svete budu milovat tvyho tatu (a svou mamu). Pak jsi ale prisla ty a zborila jsi vsechny my domnenky o bezpodminecny lasce.
Kdyz vecer (konecne :D) spis, v pritmi na tebe koukam a rikam si, ze mi mozna pukne srdce jak moc ho mam tebou plny.
Je to vlastne paradox, nikdy jsem moc nechtela byt mamou a najednou jsem mamou tobe a je to tak hezky. Narocny. (Strasne hrozne moc narocny, ale tak hezky.)
Ses clovek v malym telicku, ale s tak velkou dusickou. Mas nejkrasnejsi oci, hluboky jak Mariansky prikop.
Miluju nase rana. Po cely noci byvas krasne prospinkana a smejes se na cely kolo. Kopes nozickama a povidas mi az se ti u pusinky tvori bubliny. Kdyz jsem u tebe moc a moc blizko, chytas me za rty nebo za bradu a prstikama si overujes tvar myho obliceje. Semtam me pichnes do oka, ale jeste ti to odpoustim.
Ses moje laska. Ses ztelesnenim toho, co jsem vzdycky chtela, ale bala se to mit. Ses to nejdulezitejsi na celym svete.
Ve ctyri rano. Byla jsi na svete 2.5 dne. Koukalas na me. Velkyma temnyma ocima.…
Asi mám čumět do blba. Přišla jsem tady psát a zas mi to nejde. Neumím…
Tohle cely leto je protkano jakousi neuchopitelnou tezkosti. Prijde mi, ze snad vsichni zazivaji hodne…
Zitra je prvni den asi po dvou tydnech, kdy nejsem s nikym na nicem domluvena.…