Dávno tomu, dlouho tomu.
Je hezký obědvat s výhledem na velký, zasněžený hory, ale není to všechno.
Když jsem na Vánoce zjistila, že se domů vracíme už na začátku června, všechno ze mě spadlo. Najednou jsem měla v hlavě pomyslnou stopku, která mi určovala, dokdy to tady musím vydržet.
Tu práci, to spolubydlení, tu zimu – která byla až doteď de facto dost v pohodě, jen posledních pár dní je -30 a pocitovka i -45 😀
Fakt jsem si myslela, že když si na tisíckrát denně budu vtloukat do hlavy, že to vše je jen dočasné, a že jsem tu nejela na popelářská víza proto, abych se posunula v tom, co mě baví, ale abych byla v horách, tak budu v pohodě a třeba tomu nakonec i uvěřím.
Hovno 😀
Velký hovno.
Už v Jižní Americe jsem zjistila, že pakliže něco nenávidím každou buňkou svého těla, vydržím to dělat 3 měsíce. Po třech měsících přijde totální procitnutí – u mě spojené s těmi nejkreativnějšími vulgárními slovy, častým pláčem, nenávistí samy sebe (protože sakra, ostatní jsou tak v pohodě, proč ne já?) a neschopnosti se z toho hnusného kruhu vymanit. Tenhle hezký balíček je zabalen do úzkostných atak, špatného spánku a nočních můr.
A zkuste někdo nadhodit, že na tyhle stavy pomáhá sport, zdravá strava, čerstvý vzduch. Sportuju, nejím sračky (nanejvýš občas) a bydlím v horách.
Ano, tohle vše vám trochu uleví, ale ty stavy stejně nevymizí.
Je dost možné, že tento článek vyzní mnohem víc tragicky než to doopravdy je a většina si řekne, proč jsem teda odsud ještě nevypadla 😀
Já to tady miluju! Pro mě je to snad nejkrásnější místo na planetě, a jak všem říkam kdyby Ostrava vypadala takhle, tak v životě neodjedu. Velehory, skály, jezera.
Kdyby byly v řiti ryby – nebo jak to je, haha.
Uvnitř ani moc nechápu, proč tohle sdílím – okay, už 8 dní ležím se špatným kolenem, hrozně se nudím a zároveň jsem ráda, že po dlouhé době mi jde napsat něco delšího než zpráva v messengeru.
Asi chci především ukázat i jiný pohled na život v kanadském ráji. Takový očiotevírající, takový víc můj. Jakože ty kecy, kdy vám zasvěcení chytře tvrdí, že jinde není líp, že věci, které (v sobě) řešíte doma, tak je jistojistě budete řešit i v zahraničí – sice ne hned od začátku, protože je vše nové a vy chcete vše poznávat – tak je to fakt pravda. Ověřila jsem si to už potřetí a asi už nemám sílu si to ověřovat počtvrté 😀
Jenže opět… Je to jen o člověku. Někomu to sedne, někdo už od začátku ví, že to není pro něj, a tak zůstává doma a je s tím v pohodě, a někdo (já se hlásím:D) si myslí, že nejen život v zahraničí, ale hlavně nepřetržité cestování s batohem je pro něj splněný sen. Nenechte se mýlit, ono to fakt sen je, ale nic není stoprocentní.
Každopádně, jestli to někoho táhne pryč, jděte do toho! Litovat toho rozhodně nebudete.
Velká trojka pro ty, co chtějí vycestovat za prací:
Článek – nepřímo navazující, ale hodnědoplňující.
Ve ctyri rano. Byla jsi na svete 2.5 dne. Koukalas na me. Velkyma temnyma ocima.…
Asi mám čumět do blba. Přišla jsem tady psát a zas mi to nejde. Neumím…
Tohle cely leto je protkano jakousi neuchopitelnou tezkosti. Prijde mi, ze snad vsichni zazivaji hodne…
Zitra je prvni den asi po dvou tydnech, kdy nejsem s nikym na nicem domluvena.…
View Comments