Sprostě a syrově

“Je mi nějak nedobře. Snažím se napojit na sebe, na střed a jít do pocitu. Ne, že by mi to vůbec nešlo. Ale nejde mi to – moc.

Zahlcení?

Potřebuju se sbalit do porodnice. Už pár týdnů. Někde říkají, že se máš raději sbalit už 6 týdnů před plánovaným termínem. Mám termín 10. 2. a furt nic. Něco mám už nachystaný, ale jsem úplně v hajzlu z toho, co vše budu potřebovat. Kurva, jak to mám vědět? Rodím poprvé, a i kdyby podruhý, tak stejně to nebudu vědět, protože každý porod i to vše potom je prostě jiný. Posraný seznamy na internetu mi moc nepomáhají, protože v některých věcech se kurva furt liší. A proč doprdele není jeden rozměr poporodních vložek do hajzlu. Proč je těch rozměrů tak triliarda? A kolik jich budu potřebovat? A proč jsem tolik různých poporodních vložek dostala od známých? Vím, že to myslí dobře, ale kurva o to víc se musím rozhodovat, a já nevím jak. Nejradši bych si vzala všechny. A všechno. Pro zichr. Jenže to bych nepřišla s taškou do porodnice, ale s třemi kufry. Lodními. A pak se vrátím domů. Zbitá jak pes v totálně nových neznámých podmínkách a to se mám kurva z toho všeho vybalovat? Už jen proto je prostě lepší rodit doma. Na tisíckrát.”

…

Je mi už mnohem líp.

Vybrečela jsem se. Na několikrát. Jak u mě bývá zvykem. 

Konečně ke mně přišlo, co se uvnitř mě děje. Proč mi je tak, jak mi je.

S uvědoměním přišly slzy a to pomohlo.

Jasně, že jsem tam našla strach. Strach z porodu v porodnici. Ze systému. Z doktorů. Z toho, že se stanou věci, s kterými jsem v nesouladu. Bojím se toho. Mnohem víc než bolesti než toho, že něco nedopadne – respektive tyhle myšlenky ke mně ani nechodí, nepouštím je.

Ze začátku těhotenství jsem pořád opakovala, že nejraději bych porodila v autě. Na cestě do porodnice. Dnes jsem řekla, že nejraději doma. Ale samozřejmě za předpokladu, že vše proběhne bez komplikací, v bezpečí, v pořádku. Což samozřejmě nikdy nevíte. Ale snad to cítíte.

Tak moc rozumím ženám, které chtějí rodit doma. 

Potřeba cítit se bezpečně je snad prapůvodní potřebou každého člověka, jenže pocit bezpečí cítíme každý jinde. Pro někoho je to nemocnice narvaná doktory v bílých pláštích, léky utišující bolest a systémovým papírováním. Pro mě je to prostor, který důvěrně znám, s pár lidmi, kterým mohu stoprocentně důvěřovat. Před kterými se mohu stoprocentně projevovat.

…

Když jsem sdílela s J., shodly jsme se, že to máme úplně stejně – na porod doma se necítíme, ale porod v nemocnici je pro nás obrovským katalyzátorem strachu.

Proto jsem si zvolila soukromou porodní asistentku. Takovou, která má smlouvu s porodnicí. Původně jsem měla domluvenou dulu, nicméně, to, čeho se já nejvíc obávám, není v kompetencích duly.

Věřím, že to bude v pořádku, že vše dopadne tak, jak má – což neznamená, že to bude jednoduché.

Hm.

…

Buď v těle.

Buď v pocitu. Bolest se rozmělní.

…

* Kéž si udržím pocit bezpečí sama v sobě, ať jsem, kde jsem. Ať porodím, kde porodím. *