Od útěku do tady a teď

Byla jsem zvyklá na vnímání energií, jemnohmotna. Navazovala spojení se zemřelými dušemi. Uměla komunikovat s tělem ostatních skrz kraniálku; někdy vytáhla bolístku, když vytažena být měla. Stahovala jsem z Akáši, propojovala se s vyššími, přicházely ke mně vize, záblesky minulých životů a mnoho dalšího.

V průběhu těhotenství vše pomalu (a tvrdě) usedávalo dolů, na zem. Tak moc na zem až jsem napojení nahoru, na vesmír, přestala cítit snad úplně. Vím, že tady stále je a taky vím, že se mi zase vrátí.

Opravdu to vím?

Byla to odvždy má přirozenost – přirozenost, kterou jsem dlouho nechtěla přijmout a ještě déle trvalo než jsem s ní dokázala pracovat a začala ke mně promlouvat tak jasně.

~ Jen jsem se začala doopravdy rozvíjet, být v TOM dobrá, tak ono to odešlo ~

Nyní je to pro mě naopak tak neznámé, tak nepříjemné a achjo tak NUDNÉ toto napojení nepociťovat.

V hloubi tomu rozumím a chápu, že se to muselo stát a nějakou dobu to tak má být.

Vím, že je to správně.

Cítím, že je to správně. (To aby to mohlo přijít v o to větší síle a já to zvládla ustát.)

Bohužel to ale neznamená, že je mi v tom dobře.

…

(pozn.: Fotka od nejšikovnější Kačenky Tiché)