Stává se vám někdy, že najdete pár let starou fotku a najednou si říkáte, jak moc vám to tehdy slušelo? Přitom v tu danou dobu jste akorát viděli, že tady máte pupínek a tady jedno oko o tolik menší než to druhé (story of my life), do toho divné vlasy a panebože, proč tam stojím jako šulina?
Tak přesně toto se mi děje i s mými texty. Dnes jsem si tady pročítala své pár let staré články (oh, jak honosné slovo) a dojímala se, jak skvěle se čtou, a jak dobře to ta autorka (já) vystihla 😀 – egotrip –
Je to vlastně dost bizarní.
Jako by se člověk v tu chvíli nedokázal dostatečně ocenit a potřeboval sám sebe – svoji tvorbu – vidět s odstupem času. Možná je to i proto, že to, co tehdy zaznělo, to jací jsme tehdy byli, už dávno nejsme, neztotožňujeme se s tím. Mylně nám pak přijde, že se jedná o někoho úplně jiného. A ono ocenit toho druhého je pro většinu z nás vždy jednodušší než sám sebe.
Vnitřní kritik.
Ve ctyri rano. Byla jsi na svete 2.5 dne. Koukalas na me. Velkyma temnyma ocima.…
Asi mám čumět do blba. Přišla jsem tady psát a zas mi to nejde. Neumím…
Tohle cely leto je protkano jakousi neuchopitelnou tezkosti. Prijde mi, ze snad vsichni zazivaji hodne…
Zitra je prvni den asi po dvou tydnech, kdy nejsem s nikym na nicem domluvena.…