Jako kráva

Vcera jsem se po dlouhe dobe chovala jak krava. Nekolikrat.

Kazdy mame nejaky spatny vlastnosti. Nejnarocnejsi jsou ty, ktery na sobe sami nemame radi. V tom lepsim pripade se s nimi ‘aspon’ snazime pracovat (nikoliv je odmitat).

Mou prirozenosti je velka popudlivost, urpustnost a prudkost az agrese.

Na prvni dobrou tak nepusobim. Hodne lidi me oznacuje za eterickou klidnou dusicku. Pritom to je spis neco, na cem dnes a denne pracuju. Sic nerekla bych, ze mi to neni prirozeny, ale spis je hodne narocny se k tomu pod vsim tim nanosem zas a znovu dostavat a udrzet si to.

Vcera jsem zabruslila do svy vyslapany cesticky vybusnych reakci. Reakci, kdy vystresuju samu sebe mnohem vic nez je potreba misto toho, abych to resila v klidu. Kdyz poodstoupim a kouknu na to, nic dramatickeho se vlastne nestalo, jenze v danou chvili jsem poodstoupit nezvladla a nechala se premoct emocemi. 

Byla jsem zla.

Prvne jsem byla za to na sebe nastvana a pak me to hodne mrzelo. A mrzi me to doted.

Uz par mesicu se mi nestalo, abych nad necim tak hodne premyslela a nedokazala to nechat byt, protoze ono to stejne nejak dopadne. Jasne, ze tyhle tendence plaseni – paneboze, co se staneee – tam byly vzdy, ale umela jsem si drzet odstup. Ted se do toho sice neponoruji uplne naplno, nastesti, ale castecne ponorena jsem. Zajimavy.