Vzdy, kdyz jsem byla ztracena, psani me navracelo zpatky k sobe. Pomahalo mi usporadat mou chaotickou mysl a najednou se mi lepe dychalo. Bylo mi lehceji.
(Ted uz to mam nastesti trochu jinak – denodenne pracuju na tom, aby ma mysl slouzila mne a ne ja ji, a i kdyz to zni jako klise, spise se mi to dari nezli nedari ~zz~.) Nicmene, psani mi i nadale pomaha udavat vecem, myslenkam, situacim jakysi tvar. Hranice, bez kterych by bylo jen beztvare nic. Slova mi naopak poskytuji tvarne neco.
V dobe, kdy jsme hodne cestovali (a verim, ze zvenci to vypadalo, ze zijem zivot snu) mi chybel pevny stredobod, o ktery se mohu oprit. Psani mi jej poskytovalo. Bez nej bych plandala jako strasak ve vetru.
A nakonec, ke psani me to vzdy tahlo, kdy jsem se jinak moc nerealizovala. Prave nejvice v dobe nasich dlouhych zahranicnich cest.
Nejinak je tomu i nyni v pocatcich materstvi. Tak jako prave tady a ted, velmi casto usedavam na lavicku, pohupuju kocarkem a tukam pismenka do mobilu. (Asi by bylo vic poeticke psat si do notysku, souhlasim, ale kdyz ten mobil mam bohuzel vzdy pri ruce.)
Ve ctyri rano. Byla jsi na svete 2.5 dne. Koukalas na me. Velkyma temnyma ocima.…
Asi mám čumět do blba. Přišla jsem tady psát a zas mi to nejde. Neumím…
Tohle cely leto je protkano jakousi neuchopitelnou tezkosti. Prijde mi, ze snad vsichni zazivaji hodne…
Zitra je prvni den asi po dvou tydnech, kdy nejsem s nikym na nicem domluvena.…