Psáno v dubnu

Bylo nebylo a přeci jen bylo.

Sedmého dubna dvatisícedvacettři.

Bylo nebylo, jakoby spíš nebylo. 

Desátého dubna dvatisícedvacettři.

Panická ataka here we go again.

Dlouho jsme se neslyšely a dnes ses přece jen ozvala.

Asi bych měla jít za to. Zeptat se proč? Co mi tím chceš říct?

Nebrat ji jako nepřítele, který se znovuukázal po dvou letech – pocity na zvracení samozřejmě zahrnuty – ale spíš jako znamení, že je něco pro mě už za hranou.

Když nejdou změnit vnější okolnosti, je potřeba postarat se o svůj vnitřek.

Uklidit si tam. Kdykoliv je možnost, zastavit se a prodýchat se. Vysmejčit ten bordel, který si – i když už mnohem míň – v sobě komuluju. Zasírám si jím svůj střed. Místo klidu a pravdy. Místo autenticity. Místo, kde sídlí moje já.

Uklízela jsem si jej pravidelně. Vícero způsoby. Hlavně asi jógou.