Stíny

Došlo mi, že to vše jsou mé stíny.

Nejen ten řvoucí, zákeřný, malý skřetík, co se furt dušuje, že mu je to jedno, ale i ta vychrtlá, skrčená a tak moc depresivní holka. Ta, co má pocit, že už se z toho dna nikdy nevyhrabe a jen se v něm utápí. Ta, co má tak obrovský strach z opuštění až se opuštěnou stane.

Není pouze sama, ona se sama i cítí.

Stydí se sama za sebe. Je tak v prdeli, že už nezvládne ani brečet a jen kouká do prázdna. Kolem sebe má rozházené pomyslné láhve od alkoholu. Kéž bych se upila. Přeje si necítit. Je tak moc přehlcená emocemi, pocity. Jako by je nadále už nemohla unést. Protože jich má tolik. Teď už určitě umřu. 

A pak přicházím já. Říkám jí, že se nemusí bát. Že neumírá. Přehazuju přes ni deku a vím, že jestli se ještě někdy potkáme, ona už nebude sama. Bude se svou dekou.