Někdy se přistihneš, že už ani nevíš, který konec patří ke kterému začátku. Kolem sebe vidíš desítky nitek, jsou propletené do neuvěřitelných bludišť a ty jen zíráš. Postupně si přiznáváš, že tahle spletitost je doopravdy tvůj život a je potřeba se jím postupně probrat. A tak pomalu a neochotně začneš. Abys mohla být zdravá. Na duši. Nitku po nitce, od začátku, který často začal už mnohem dřív, někdy předtím než ses narodila až do dosavadního konce, který dozajista není absolutním koncem.

Oteviraj se ti novy dvere, mas na dosah to, co jsi -asi- tak moc chtela a najednou si nejsi jista. Po dlouhe dobe padas do cernoty, z ktere zdanlive neni uniku. Napadaj te zablesky obsesivnich myslenek a tvoje hlava se zase stava nepritelem. Vse spatny te objima a ty lapas po dechu, ale uz nemas silu nadechnout se znovu.Neni to smutek, neni to blba nalada. Je to mnohem hloubs.To slovo na D.