Meraki, kousek sebe
Asi mám čumět do blba.
Přišla jsem tady psát a zas mi to nejde. Neumím psát na povel, to víme. Neumím psát na místě, kde se necítím stoprocentně v soukromí.
Tak budu psát, ťukat do klávesnice a doufat. Doufat, že to chytnu. Že se do toho dostanu. Do flow. Že přestanu řešit okolí (které si mě stejně nevšímá, ale mi přijde, jak bych byla pod reflektorem. Já a moje slova. Já a moje prsty na klávesnici). Vždy. Okay, ne vždy, ale často si představuju, jak usednu za počítač a prsty se mi rozeběhnou až vznikne při nejmenším velmi kvalitní kniha. Tak, jak to bývá ve filmech. Z těch pekel, který prožívám, nakonec vysosám něco dobrého. Jako ve filmech.
Těším se, až na tuhle dobu budu vzpomínat s odstupem. Třeba za rok, víš. Jasně, bude zase jiný období (snad ne těžší než tohle tyvole) a zvědomím se, že kdybych si tímhle vším neprošla, nebyla bych tady a teď. Neposunula bych se. To tak totiž bývá. Skrz utrpení hloubš. Skrz utrpení růst. Jde to i jinak. Věřím, že jo. Ale tohle je asi pořád pro mě nejefektivnější cesta. Sucks.
Uvnitř kavárny je miminko. Menší než Elvi. Miluju ji, ale jsem tak mega ráda, že teď a tady jsem sama. Sama za sebe. Ne jako nová máma, ale jako člověk, kterému je sice nedobře, ale mám klid pro sebe a své myšlenky. Jen sedět a psát. Sic ne nic světoborného a hlubokýho, ale je to jen moje.
Říkám si, co z tohoto tedy vzejde. Strašně se totiž bojím, že nic. Že tyhle všechny těžkosti vedou akorát do ještě větší prdele (sama tomu ale tady a teď nevěřím uf) a nic vyššího spirituálnějšího vůbec neznamenaj. Že tomu mému celoživotnímu bažení po tom, aby vše – naprosto vše – mělo smysl, bude stoprocentní amen.
Bortí se to.
A já taky.
Co zbyde, když se úplně zbortím?
Čistý já? Čistej střed?
Kdo ví.
Playlist dohloubek.
Tak a teď by se to mělo stát.
Políbí mě múza a já budu ze sebe sypat jeden nápad za druhým. Projekt dohloubek.
Ne? Nic se neděje? Aha.
Takhle to teda asi nefunguje.
Nevadí.
Kecám.
Vadí.
Vlastně na sebe tlačím. Tlačím na to, aby z toho něco vzniklo.
Odevzdání.
Plynutí.
Důvěra.
.
Půjdu se projít. Majka v uších. Je po dešti. Pomůže mi to. Pomůže mi to?
Nie som tu náhodou.
Odkud tahle všechna přesvědčení pochází?
Hm? Hm.
To, čemu uverim, tim se aj stanem.
Můra.
Dej mi znamení, tati. Že bude dobře. Že jsi pořád tady.
Včera jsem našla v odpadu ze sušičky mrtvou můru. Když jsem ji fotila, měla jsem přesně 74% baterie.
Znamení
Dostávám jich čím dál míň? Nebo v nich umím hůř a hůř číst? Nevšímám si jich.
Malou jsem porodila za zvuků rádia Blaník v 17:40.
Porodní playlist pečlivě nachystán, ale nějak jsem na něj neměla náladu.
Když jsem pak poprvé držela její nahé tělíčko na sobě, z rádia začala hrát písnička Show must go on. Poslední ze tří písniček, které hrály tátovi na pohřbu.
Druhý den nebo třetí den po porodu na oddělení šestinedělí – kdo ví, kdy přesně to bylo, čas ubíhal (a stále ubíhá) jinak – jsem po několika měsících ležela na posteli na břiše a dýchala do pánve. Elvi zrovna usnula. Měla jsem zavřený oči a byla v sobě.
Taťka. Za pravým ramenem. Tak jak to bývalo. Cítila jsem ho mnohem víc než v předešlých měsících v těhotenství.
Píše se mi to těžko. Nějak mě to bolí. Pořád.
…
74%
Dobře tedy.
Chápu.
…
Jsem tady pořád. I když jinak.
Jo, ještě úplně jinak než roky po jeho smrti.
…
Přišel se rozloučit. Teď už ho nepotřebuju. Teď už jsem silná.
Prý.
Já mu to moc nevěřím.
Já si to moc nevěřím.
Ale prý jo.
Stejně s tím nic nezmůžu, přít se nedokážu.
Tak pláču.
Pláču z rozkolísaných hormonů. Pláču z toho šílenýho porodu. Pláču z toho, že už to nikdy nebude jinak. Že odteď už nikdy nebudu jen sama za sebe. Pláču, že se s ním musím znovu rozloučit. A teď už doopravdy.
Tak teda pláču.
A neumím to zastavit.
…
Co dál?
Říkám si.
Žij to.
Nic víc není.
