Cestování

Toaleťák do trojúhelníčku a sněhová vánice

Je pondělí a mám za sebou první den práce!

Už před odjezdem do Kanady mi bylo jasné, že tady s prací nesmím být moc vybíravá. Drtivá většina těch, co zde s Working Holiday vízy přijedou, jdou dělat house keeping, do kaváren, do restaurací, do kuchyně. Když jste šikovní a máte nějaké zkušenosti, vezmou vás i na stavbu, kde si vyděláte alespoň hezké peníze, ale to je tak vše.

Určitě je ale fajn, že Češi mají dobrou pracovní pověst. Jsou brání za zodpovědné, šikovné a milé. Při nejmenším, když se s nimi domluvíte, je skoro stoprocentní, že další den dojdou do práce. Třeba Australani to mají na párku. Jezdí sem kalit, často to nezvládnou a dají si neplánované volno 😀 Češi sice kalí, ale potřebují prachy, takže do práce dojdou tak či tak 😀 

Nechci generalizovat, takže tuto poznámku berte spíš za úsměvný postřeh.

A tak se dostávám k tomu, že první věc, kterou jsem dozajista zamítla, bylo uklízení záchodů – cizí hovna, to my nechceme, my jsme z cukru. 

(Jen tak mimochodem, pamatujete na ten slogan toitoiek? Vaše hovna – naše radost!)

Hádejte, co dělám? 😀 Nejsou to pouze ty záchody, teda! Jedná se o klasickou uklízecí firmu, která má nasmlouvané Airbnb a bookingy – semtam i velké canmorské vily – a my to tam jezdíme uklízet. Od A až do Z. Toaletní papír skládáme do trojúhelníčku, prostěradla dáváme po třech, protože ty vrchní se perou opravdu sporadicky (to se děje všude, fuj), mydélka zarovnáváme do krásné řady k vyleštěnému umyvadlu a tiše doufáme, že příští byt nebude po Indech nebo Číňanech.

Upřímně, nejsem zvyklá pracovat rukama přes 8 hodin vkuse, takže mě bolí celé tělo, a dozajista ještě hodněkrát bude. Vzdávám naprosto největší obdiv všem letitým uklízečkám! 

Ach, s jakou láskou vzpomínám na své kreativní marketingové práce 😀 <3 Přisáhám, že bych pro toitoiky vymyslela ještě lepší slogan! 😀

Na druhou stranu, moje šéfová vypadá dost v pohodě, holky, s kterými dělám, jsou taky fajn, mám zajištěnou přepravu, což ocením hlavně v zimě, plus tahle práce je jen na přechodnou dobu a doufejme, že pouze na part time. Tu druhou půlku týden bych si představovala v kavárně. Nebo taky úplně jinde!

Ale stejně… Musím potupně přiznat, že mě samotnou překvapilo, jak velký mám pracovní ego. Neberu se za úplně neschopnou a doteď se snažím zkousnout, že dělám v mých očích hrozně neprofesionální job, který by zvládnul naprosto každý. Okay, všichni víme, že s WH vízy si člověk nejede budovat kariéru, ale stejně… Stojím si za tím, že každý by měl dělat to, co má pro něj smysl, co má pro něj hodnotu – a tohle to fakt není. Pro mě nebylo moc těžký na dlouhou dobu odjet – taky to nebylo poprvé – ale spíš si přehodnotit žebříček priorit, zatnout zuby a upřednostnit vidinu cestování a život v kanadských horách před rozvíjení se v tom, v čem jsem dobrá, v tom, co mě baví. 

Jasně, že pořád a naprosto počítám s tím, že tady nakonec budu dělat v kreativě a budu ta nejlepší na planetě Černoch 234 – protože já na to mám! 😀 Ale asi to nebude jen tak hned a asi to i chvilku potrvá. Jenže ono to vlastně nevadí, protože se třeba konečně naučím trpělivosti.

UPDATE! 

Je úterý a mám za sebou druhý den práce. Když opomenu, že díky mně a mé orientační neschopnosti jsme jen v mikinách s další Češkou uvízly na 35 minut venku před resortem – ano, zrovna dnes, v -8 stupních a v rozkošné sněhové vánici – tak to bylo fajn. Poslouchala jsem skoro celou dobu podcasty, díky za tip, Luci, masku z menstruační krve nezapomenu už asi nikdy 😀 (teď beze srandy, tenhle podcast, O kousek blíž s Karolínou Tucker, je skvělý!!!) a uteklo to hrozně rychle. Když jsem došla domů, Kubi už připravoval jídlo a o chvilku později jsme si zajeli na horostěnu. Jakože, zítra neuzvednu ani ten mop, ale chci být jako kanadští důchodci.

První sníh, elkové a moc piva

Minulý pátek poprvé nasněžilo. Předpověď slibovala na některých místech až 60ti-hodinové sněžení. Tohle byla přesně doba, kdy jsem si řekla, že bychom se z auta mohli přestěhovat někam do tepla, někam, kde bude sprcha, záchod, více než jednoplotýnkový sporák a lednička! Po několika prohlídkách jsme si nakonec podali ruce na dvoupartový byteček se španělskou spolubydlící a tou nejvtipnější kočkou. Stěhování jsme naplánovali na sobotu, přičemž na pátek jsme si už předem domluvili přespání u zélandského kámoše, Lukáše, v Banffu. Padlo hodně piv, instatní štěstíčka, vaření na hrozně moc plotýnkách a koncert živé hudby. Další den byl špatný a já trpěla 😀

O tři dny později, už z vyhřátého domova, jsme se vypravili o pár ulic dál, ke Kristy a Honzovi. Ty jsme pro změnu poznali přes FB, když hledali za sebe náhradu do domečku. Bydlení sice neklaplo, ale už předtím jsme zjistili, že jsme všichni z Ostravy, tudíž máme i pár společných známých a tudíž si rozumíme 😀 Honza s Kubou navíc uzavřeli pakt aka já ti ostříhám ten květák, co máš na hlavě a já vám na jaře postavím v autě postel. Po stříhání jsme ještě s jedním kloučkem jeli k Two Jake Lake, potkali kouzelné elky (jeleny wapiti) a všem nám tekly z toho kandského kýče sliny (ať zvedne ruku ten, kdo to tady nemiluje!!!). Večer jsme nakonec skončili v místní hospodě s nejlevnějším pivem. Tak nějak jsem nečekala, že tam bude dalších 20 Čechů a Slováků – i když to levné pivo tomu napovídá – a přesně 48 minut mi trvalo než jsem ten velký nápor lidí rozdýchala. Velké skupiny neznámých lidí mě děsí, co si budem 😀

Od té doby jsme si tady vyšli pár hezkých kopečků.

Jeden větší hike s Kristy a Lenkou na Wind Ridge.
Doteď nás obdivuju, že jsme se neztratily a na závěr se (ne)dobrovolně brodily v hlubokém sněhu (především vedoucí výpravy, Kristy :D)!

A v tu nejazurovější neděli jsme se s Kubou vyškrábali na Lady McDonald a já si tak spravila svoje ranní ubrečené stavy, že tady nikdy nenajdu práci – to protože se mi nikdo neozval během 48 hodin – a že jsem jedno veliký hovínko (což bylo jen pár hodin předtím než mi napsali z cleaning company). 

Sladké pondělky

Mým nejoblíbenějším dnem jsou pondělky. Většina lidí je nesnáší a já se tady na ně vždycky těším. V místním kostele funguje komunitní stravování. Každé pondělí se sejde banda dobrovolníků, většinou milých důchodců, navaří neuvěřitelně dobré papání a od půl šesté se může kdokoliv přijít najíst. Je hezký, když něco málo přispějete – 5 dolarů za dva lidi je takové optimum a to je vlastně zadarmo. 

Zatím jsme tam byli jen dvakrát, a prvně jsme se samosebou styděli jak nikdy – tam určitě chodí jen lidi bez domova, to není pro nás, to je trapný, nebudem jim to užírat – ale haha, to fakt nebylo potřeba, schází se tam celý Canmore 😀 Rodiny s dětmi, mladí lidi, starší lidi, puberťáci… Prostě všichni. Taky je to tam narvané k prasknutí, včera jsme čekali 45 minut v kostelní síni, až se to tam trošku uvolní 😀 

Tyto večeře se připravují z potravin z food banky, případně z potravin z Save-on-Foods, jejichž datum spotřeby je téhož dne, a nebo mají už pár dní po expiraci. No waste!

Myslím, že kdyby něco podobného vymysleli u nás, ejhle by nasbírali mnohem více oveček 😀

A výstřel do tmy na závěr!
Jací jsou Kanaďani?

Kanaďani jsou strašně milí.

Ale jen na první dobrou 😀 Jejich how you doin` a how are you mi leze krkem. Jakože, dámy a pánové, neptejte se mě, jak se mám – ano, i v tom případě, když to berete jako formu pozdravu – pokud vás to nezajímá. 

Platí tady pravidlo first come, first serve. A to úplně maximálně. Jestli si kupujete cokoliv přes FB marketplace a s dotyčným se domluvíte, že si to vyzvednete do hodiny ba i do pár minut, je dost pravděpodobné, že tu věc klidně prodá někomu jinému. Tomu, kdo si přijde třeba i pouhou sekundu před váma. Domluvy a sliby tady nic neznamenají 😀 

Když si v obchodě vybíráte potraviny a metr od vás – což je sakra velká vzdálenost – prochází Kanaďan, na tisíckrát se vám omluví. 

Two Jack Lake

Milují small talks a jsou v tom sakra dobří. (To asi souvisí s jejich how you doin`.) Já naopak neznám nikoho, kdo by byl v tom horší než já, takže je často upřímně lituju, když si vyberou za oběť právě mě 😀

Důchodci z Canmore mají víc elánu než někteří 20ti letí Češi. Na stěně pravidelně potkáváme nádherně vysportované babičky a dědečky, kteří s úsměvem na rtech zvládají jedny z nejtěžších cest. Wow. Beztakže tady vyrostli a odmala chodí po horách – to protože třitisícovky mají vyloženě za barákem – lezou po skalách a v zimě si jezdí na skialpech a běžkách. Druhý wow. 

Jeden komentář

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *