Partnerství

Není to vždy jednoduchý. Být s někým. Sdílet s někým.

Všechno.

Ale pak přijdou dny, kdy se dojímám už jen z toho, že je.

Pořád – mi – po – boku.

I když se někdy nesmyslně pohádáme, v duchu okolo něj házím talíře a skleničky – ale nikdy ne ten oblíbený vesmírný hrníček, protože ten bych nehodila ani v představách – pořád spolu jsme.

Fakt v tom dobrým, i v tom zlým. Žádný klišé, realita.

Tak, jak to má být.

Mám radost, že už přes 1500 dní vím, že se na něj můžu spolehnout a ještě větší, že on zase na mě. Zná moje bolístky, moje ups and downs, a ví, jaká uvnitř jsem.

Někdy se dojímám už jen z toho, že mám někoho, s kým můžu chodit do Hornbachu, kdo mi přivrtá poličku, poradí s autem, koupí toaletní papír, vytáhne klíště z divných míst, otevře hodně utaženou zavařovačku a jiný běžný věci, který člověk normálně nevnímá, ale podvědomě cítí neuvěřitelný vděk.

Aspoň já jo, vděčnost stále a pořád.

Je hezký, když můžeš bez přehánění říct, že tvůj kluk je někdo, s kým chceš mít rodinu, postavit barák, vybudovat si domov, zestárnout.

Žít a prožít život.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *