Cestování,  Kristýna

Ahoj, Kanado

Září 2021

Je to zajímavý. Mám plnou paměť v mobilu, a tak si dělám pořádek… První (nepřetahnutý) fotky se datují od začátků v Kanadě 7/ 2019. Jak jsme dojeli do Vancouveru, sháněli auto, koupili zrezlou dodávku, která nás sice dost potrápila, protože to byla totální šunka, ale nakonec s náma vydržela celou Kanadu a ještě dál. Přes dokonalý roadtrip, kdy jsme bezmála čtvrt roku bydleli všude a nikde, ale vždycky v našem bílém Chevym * Projeli jsme několik kanadských provincií křížem krážem a dokonce to dotáhli až na Aljašku.

Ta videa a fotky z toho období miluju. Byly to nejúžasnější a nejskvělejší časy.

No a pak přichází zima. Fotky a videa s kopami sněhu. A my se pomalu, ale jistě usazujeme v nejkrásnějším horoměstečku Canmore. Nacházíme v klidu bydlení ~spolubydlení~, práci, objevujeme hospodu, kde čepují Plzeň, já si oblíbím kavárnu, kde maj v nabídce ovesný mlíko nemlíko a Kuba si kupuje kostkovanou flanelku.

A tak si po kanadsku bydlíme.

Hm.

V sobě mám určená tři nejhorší období, která jsem si kdy zažila. Období, kdy umřel taťka, období, o kterém veřejně psát nechci a zimu v Kanadě. Samozřejmě, že to nebylo celou dobu černý a hrozný. Jasně, že jsem prožila dost hezkých okamžiků, kdy jsem se cítila na chvilku relativně v pohodě. Navíc ty canmorské začátky byly boží, možná až nezdravě manický ala chci tady žít napořád

Kdo ví, jestli jsem to v sobě doopravdy tak cítila, a nebo se snažila tímto zdánlivým nadšením překřičet své vlastní pocity, které jsem si přece nemohla dovolit‘.

Ale když si na to vzpomenu ze širší ~ hlubší perspektivy…

Hm.

Doteď se mi dělá fyzicky špatně, když o ty fotky a videa jen zavadím.

“Není důležitý, co se vám stane, ale to, co vám to způsobí uvnitř.” Wisdom of Trauma

12. 1. 2022

Při poslední terapii jsem se nečekaně dostala do zimní Kanady. Tělo se začalo ozývat. Bolest vystřelovala do pravého kolene, svěděly mě ruce jako při ekzému, obličej jak při periorálce, cítila jsem urputný náběh na tetanii zkombinovanou se silnou úzkostí. Polévalo mě horko, hlava se mi málem rozstřelila a já chtěla odtama co nejrychleji utéct.

Hlavně pryč. Tak moc jsem se tomu bránila.

Ale.

Nakonec jsem to přijmula.

Poprvé jsem přijmula své pocity, emoce, a konečně jsem se do toho uvolnila.

Díky tomu mi přišlo i zásadní uvědomění, ale o tomhle tady psát nechci.

Než jsme tenkrát odjížděli, v hlavě jsem si vytvořila úkol, který musím splnit stůj, co stůj.

Odjedeš na rok do Kanady. Moc si to tam užiješ a budeš to tam milovat. Tak jako všichni.’

Je legrační, jak taková blbost, může některým z nás tak hluboce ublížit.

Nedokážu ani vyjádřit, jak neuvěřitelně důležitý je, dovolit si nebýt v pohodě, i když VŠICHNI OSTATNÍ v pohodě jsou. I když všichni ostatní jsou nadšení. I v těch chvílích, máme VŠICHNI právo na to nebýt v pohodě.

Každý máme úplně jiné prožívání, zažili jsme úplně jiný věci, jinak vnímáme, máme jiný žebříček hodnot, povahu… Mohla bych pokračovat donekonečna. Je tak neuvěřitelně smutné zamknout sama sebe do klece a zahodit klíč. Proč? Protože si sama sobě chci dokázat, že jsem v pohodě za každou cenu a vydržím stejně jako ostatní? Protože nechci vypadat nevděčně? Protože se uvnitř bojím vystoupit z představy o sobě samé, neb bych nevěděla, kdo vlastně jsem? Raději budu trpět?

Mám radost a jsem vděčná za vše, co jsem si tam prožila. Stále necítím vděčnost v každé buňce těla, ale pomalu se k tomu blížím.

Rozumím, že jsem to potřebovala. Potřebovala jsem se dostat na absolutní dno, totálně si rozcupovat už tak nalomenou psychiku. Znovuzažít pocity, kdy si snad každou noc přejete, ať se ráno nevzbudíte. Většinou chodíte spát zkouření, protože jinak byste neusnuli, a i tak vám trvá pár hodin než konečně zaberete. Máte noční můry a budíte se vyčerpaní jako byste spali pár minut. Musela jsem si znovuprojít sérií panických atak, úzkostných stavů, neustálých pocitů na zvracení, surového škrábaní po celém těle, depresí, nenávisti k sobě samé a šílené beznaděje. Musely se poprvé ozvat tetanické záchvaty i mdloby.

Také vím, že jsem si to potřebovala prožít SAMA. Potřebovala jsem se v tom dosyta vymáchat. Kdyby tam pro mě byl, ještě více bych se na něj upnula a podvědomě po něm žádala, ať mě z toho vytáhne. Nehledala bych sílu v sobě, ale venku. Nikdy bych se nenakopla k tomu, abych na sobě začala intenzivně pracovat a vymanila se ze životvysávajících kolotočů a ostatních psychických bludných kruhů. Nebyla bych tam, kde jsem teď.

30. března 2020 jsme se vrátili domů, do Čech. Přesto všechno jsem se návratu bála, ale v první milisekundě, kdy jsem vkročila do bytu, kde konečně nebyl nikdo cizí, kde jsem se konečně cítila bezpečně, všechno ze mě spadlo. Jako bych procitla z hnusné noční můry a konečně se mohla navrátit k sobě, konečně si mohla dovolit prožívat emoce a pocity. Budovat si (i když stále jen dočasné) doma.

V červenci jsem nastoupila k úžasné ženě na pravidelné terapie.

Dlouho jsem se na kanadské zimní období koukala s odstupem. Od tamějších prožitků jsem se distancovala, popírala je. Přišlo mi, že jsem to nezažila vlastně ani já.

Teprve teď, dva roky poté, je dokážu mnohem víc přijmout a konečně o nich i psát. Nestydět se za ně, nemít strach, že někdo si bude myslet, že jsem nevděčný spratek, a nebo nihilista (:D). Být s nimi v míru ~ směřovat k tomu, abych s nimi byla v míru.

Člověk musí být k sobě laskavý, dávat si lásku, pochopení, říkat si ‘I tak tě miluju.

Není až takovou záhadou, že ty nejhorší nejbolestivější zkušenosti, nás obvykle nejvíce posunou, bez nich bychom to nebyli my. Naše duše to ví. Naše duše zná náš potenciál. Ví, co si potřebujeme prožít, abychom došli k hlubokému pochopení, k rozpomenutí se, k našemu poslání. Vše se děje pro nás, nikoliv proti nám. Nepopírám, že žití ve fyzické realitě je někdy dost těžké.


Neexistuje NIC, co bych MUSELA VYDRŽET na úkor duševního zdraví.

Neexistuje NIC, co by bylo důležitější než duševní zdraví.

Předchozí článek no. 1 – nepřímo navazující, ale hodnědoplňující.

Předchozí článek no. 2 – nepřímo navazující, ale hodnědoplňující.

Jeden komentář

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.