Ekvádor

první část opožděných zápisků z 8-měsíčního cestování po Centrální a Jižní Americe, s real fotkami a tak, haha

Pamatuju se, jak mi starej Quechuanec [kečuánec] v Otavalu pleskal hořícíma kopřivama po nohách. To, aby mi uvolnil svalové křeče, které mě tu a tam chytaly.

Jednou mě naprosto paralyzovaly v polovenkovní sprše. Já si tam tak stála, pod tou studenou vodou a nemohla se ani hnout. Stalo se to zničehonic. Končetiny mi ztuhly, byla mi obří zima a nedalo se nic dělat. Tak jsem začala křičet. Potichu. Nevím, jestli se dá potichu křičet, ale já takto fakt křičela.

Help meee.
😀

A ty zapálený kopřivy mi normálně pomohly. Měla jsem nohy celé sešlehané, ale efekt se neminul. Batoh byl stále ukrutně těžký, kolena se mi podlamovala, ale křečí ubylo.

Když tak dlouho cestujete, počasí moc neřešíte. Jak vám to zrovna vyjde, tam se holt ocitnete.

Ale pokud vám mám radit, nejezděte do Ekvádoru v období dešťů. Říkají, že trvá od ledna do dubna a my tam byli…

Kdy, že jsme to tam byli?

Od půlky února až do konce března 2018.

Tou dobou je tam fakt dost zima. Taková ta nepříjemná, vlezlá, vlhká zima. Horší než v Kanadě, doopravdy. A taky tam dost fouká. Neuvidíte ty krásný majestátný sopky jako je šestitisícový Chimborazo a bude vás to srát – protože kdy jindy se podíváte do Ekvádoru, že?
My tam strávili skoro 6 týdnů. Většinu času jsme byli dost vysoko, takže nic jiného než 5 vrstev funkčního oblečení jsem nenosila, ale stejně to bylo celkem k prdu.

Doteď je mi zima, když si na to vzpomenu.

…

Ekvádor byl vůbec celý zajímavý.

Při cestách Centrální Amerikou jsem si začala psát instagramový blog. Bavilo mě to a lidi to celkem četli. Když jsme dorazili do jihoamerického Ekvádoru, moje nadšení z cest tak nějak ochladlo. Po dvou měsících v Kolumbii, v zemi, která nás překvapila tam i zpět a taky jsme si ji tam i zpět opravdu zamilovali, byl Ekvádor pádem na držku 😀 Což způsobilo, že jsem přestala tak podrobně sdílet.

Začalo to veledlouhým čekáním na hranicích mezi Kolumbií a Ekvádorem. Přecházeli jsme pěšky, v době, kdy byla venezuelská situace značně vyostřená a celé rodiny se svým dosavadním majetkem utíkaly na jih. Většinou do Chile, pokud si dobře pamatuju. Jedenáct – číslicemi 11 – hodin trvalo než jsme překročili hranice. Vypili jsme několik litrů předražených pivek, družili se s venezuelskou rodinkou, Kuba jim mj. daroval léky z kostarické nemocnice, kde v prosinci ležel s horečkou dengue a večer jsme společně klepali kosu.

• 

• 

• 

Ve dvě ráno jsme si hledali ubytko, smlouvali se starou Ekvádořankou, protože nás chtěla natáhnout a po dlouhé době zase platili americkými dolary.

…

Jedno z našich prvních ekvádorských jídel bylo v putyce nedaleko národního parku Cuicocha. Do parku jsme se vydali na 14km hike okolo jezera a přes kopečky dále. Minutu po příjezdu jsme nasazovali pláštěnky a nezbavili se jich celý den. Zpět jsme chytli stopa a za odměnu si dali menu del dia. Maso, rýži, smažené brambory a něco na způsob těstovinového salátu. Vše výborně ochucené.

‘Tohle bylo to nejlepší jídlo za poslední měsíce!’

Myslím, že jeden z nás měl v něm mouchu, navíc, když se na něj teď koukám zpětně, vypadá hodně bídně. Po nějaké době na cestách vám jídelní nároky dost klesnou :D.

…

O pár hodin později jsme se střídali na záchodě pod schodama. Vrchem, spodem a divím se, že ne bokem. Otrava jídlem. Romantika.

Na cestách jsme někdy spávali na dormsech (po 10 a více lidech), jindy jsme si našli levný pokojíček. Každopádně ve valné většině jsme neměli vlastní koupelnu ani záchod. Štěstí v neštěstí, že jsme v Otavalu (ano, jedná se o stejné ubytko, kde mě Quechuanec plácal kopřivami), nedopatřením získali soukromou dvoupatrovou chatičku s vlastní toaletou! V jiném případě bychom museli běhat venkem přes celý pozemek za tu polovenkovní sprchu, protože přesně tam se nacházelo WC, které měli k dispozici všichni ostatní backpackeři 😀

Původně jsme odtama chtěli den nato odjíždět do Quita, ale otrava jídlem nás na nějakou dobu vyřadila z provozu. Vypadli jsme nakonec o den či dva později.

Kuba se dal do cajku dřív než já, mně bylo blbě déle než týden.

Quito je hlavním městem Ekvádoru, je položené v 2.850 mnm, takže je tam co? Zima 😀 Pyšní se přenádhernou katedrálou, typicky jihoamerickými náměstími, barevnou i nebarevnou architekturou a nedalekým turistickým lákadlem Mitad del Mundo. Méně vznešené označení je střed světa, tedy rovník.

• 

• 

Fun fact no. 1: žlutá čára označuje, kudy rovník prochází – tedy čára, oddělující jižní a severní polokouli – bohužel tehdejší inženýři se sekli a pravý rovník je asi o 200 metrů dál.

Fun fact no. 2: v blízkosti Mitad del Mundo se nachází vulkán a je jediným místem na rovníku, kde teploty klesají pod nulu.

Woooow.

Já vím.

…

Marně se snažím vzpomenout na název zapadlé ekvádorské vesničky, kam jsme zamířili posléze. Bydleli jsme tam ve špinavém vesnickém stavení u divnotýpka, co byl alkáč jak z příručky pro psychiatry. Ne v posledním stádiu, ale přece. Měl jednoho psa, kterého mi bylo fakt líto.

• 

• 

Jeden večer jsme šli (nebo stopovali? už fakt nevím) na nákup do ‘centra’ vesničky. Místní viděli snad poprvé gringos a okamžitě se s námi dali do řeči. Byli moc milí a nabízeli nám místní pálenku. Vyzvídali jsme informace ohledně hiku na jednu nedalekou pětitisícovou sopku – proto jsme do takové zapadlé řitě totiž jeli – a po chvilce nám došlo, že by bylo lepší, kdybychom se odtama ještě posunuli trochu dál.

A takhle jsme objevili El Chaupi (3.480 mnm).

El Chaupi je podle mě synonymum ke Ghost Town. Je tam strašidelně prázdno. Atmosféra nepříjemně stísněná, jakoby se co nevidět schylovalo k apokalypse a vy jste se báli i nadechnout, jen abyste k té blížící se zkáze nepřispěli. Opuštěné domy, obchody s dlouhými volnými regály, podezřelé ticho a of course celou dobu zamračená obloha jak před velkým deštěm či sněhovou bouří.

Když někdo řekne místo na konci světa, v hlavě mi vyskočí obraz El Chaupi.

Někdy v té době mé promrznutí dosáhlo svého vrcholu. V El Chaupi jsme se ubytovali v pokojíčku se sprchou na chodbě. Je pravda, že málokdy v levných jihoamerických hostelech teče teplá voda, ale semtam bývá aspoň vlažná. Tady byl extradementní průtokový ohřívač, a pakliže jsem nechtěla totálně ledovou vodou, mohla jsem si pustit jen tenoučký čůrek vlažné vody, zatímco 98% mého těla mrzlo v okolním vzduchu. Bohužel jsem se stále nezotavila z otravy jídlem, takže jsem byla zeslábla jak kotě a v kombinaci s touhle hnusnou kosou, jsem měla zimnice. Každou noc jsem usínala v několika vrstvách oblečení, včetně péřovky a čepice, přikrytá péřovým spacákem (údajně do -25) a třemi tlustými dekami z alpaky. Stejně mi byla furt zima.

• 

• 

Kristýna is not amused 😀

Kuba se o mě staral a několikrát za den mi chystal jediné jídlo, které jsem byla schopna v sobě udržet, z potravin, které se snad jako jediné daly v El Chaupi sehnat :D. Tousty na sucho s rozmačkaným banánem. Top strop, lahoda, chuťové pohárky v extázi.

Furt jsme hráli žolíka a moc doufali, že mi bude co nejdřív líp, ať si můžem vyšlápnout pětitisícovku – Illinizu Norte, osmou nejvyšší horu Ekvádoru.

…

pozn. 1

Ekvádor je krásná země. Má super sopky, zvířata, přírodu, lidi i extra zajímavou kulturu. Naše (respektive moje, protože Kuba je v chillu, i kdyby se dělo nepředstavitelné :D) zkušenost byla spíš shlukem řady polonešťastných příhod – plus všechno hodnotíte trošku jinak, když jste na cestách už několik měsíců a stále nevíte, kdy se vrátíte domů. Už to totiž není cestování, útěk z vaší domovské reality, znovunadechnutí se, teď je to realita vašeho každodenního života. Se vším, co k tomu patří. Stojím si za tím, že člověk, který takto nikdy (dlouho vkuse, lowcostově a po rozvojových zemích) necestoval, si to nedokáže představit. Já si to taky nedovedla představit.

pozn. 2

Víc než polovinu míst, které jsme navštívili, v článku nezmiňuji. Měl by tři kilometry a bohužel si to vše dopodrobna ani nepamatuji. Jsem detailista, takže mě to sere, ale dávám si za cíl, že to nebudu více řešit.