Kristýna

O těhotenství znovu

V prosinci 2020 mi prislo, ze za rok a pul mam otehotnet. Nejak jsem to neresila a pri nejmensim jsem to ani resit nechtela. Tenkrat jsem totiz ani nevedela, jestli deti vubec nekdy chci. Casto za mnou chodila dusicka a postupne jsem ji citila vic a vic. Od unora 2022 byla skoro porad okolo me. Poletovala. Vzdycky jsem si delala srandu, ze staci rict a je ready to go haha. Celou dobu mi prislo, ze je to chlapecek.

Kdyz jsme si pak v pulce kvetna s Kubou rekli, ze to prestanem resit a nejak to proste bude, racionalne jsem se ubezpecovala, ze to klapne az za rok, za dva. Intuitivne mi bylo ale zrejme, ze se to stane brzy.

Nakonec se to stalo hned.

Zjistila jsem to po par tydnech diky zpozdeni menstruace. Moje hlava to ale povazovala za neco tak absurdniho, bohuzel tu moznost dokonce odmitala, ze jsem na prvni tehotensky test zapomnela a koukla na jeho vysledek az po par hodinach. Dve carky na nem byly rozpite a ja zhodnotila, ze uz nefunguje a zitra zkusim novy.

Osmeho cervna jsem mela sezeni s pani L. To rano jsem si udelala dalsi test a opet vykoukla i druha carka. Byla uplne nepatrna. Ukazala jsem test Kubovi a sdelila mu, ze je opet vadny, a ze tehotna urcite byt nemuzu – hlava se tim chranila. On na to, ze test vypada jako pozitivni. Ehm.

U L. jsem byla neskutecne mimo. Po skonceni jsem naklusala do lekarny a koupila si 4 znacky tehotenskych testu.

Pak jsem jela jsem za tatkou na hrobecek. Do hor.

(Nasledujici je trochu bizar a vzdycky se vsichni smejou, kdyz jim to vypravim :D, ale presne tak jsem to potrebovala udelat).

Vytahla jsem nejspolehliveji vypadajici test a sla ho pocurat do lesika opodal. Potom jsem cekala. S pocuranym testem. U hrobecku. V myslenkovem psychu. Pocitove po 5 hodinach – se ukazal napis ‘Pregnant’.

Hm.

Aha.

Ze vsech stran na vas vyskakuji pribehy zen, ktere po tomto zjisteni zaplavi obrovsky naval radosti az extaze a nasledne strach o nenarozene miminko.

Ja to tak ale vubec nemela.

Kdyz jsem to doma rikala Kubovi, hrozne moc jsem brecela. Vubec ne radosti. Absolutni beznadeji, strachem ~ ze jak to kurva zvladnu, ze min matersky typ nez ja snad ani neexistuje, a co budu delat, ze je jeste sakra brzy, ze jsem konecne zjistila, kam smeruji, a ze za zadnou cenu nechci znovu dopadnout na psychicke dno ~. Mela jsem uplny propad, uzkost a nemalo dalsich pozdejsich dni i depresi. Moje reakce byla tak hroziva, ze se me Kuba dokonce tenkrat (se strachem) zeptal, jestli neuvazuju nad potratem. Na to jsem mu rekla, ze ne, ale…

Do 5. mesice jsem byla skoro porad vnitrne nastvana. Nastvana na vsechna omezeni, na to, ze je mi furt blbe (v 1. trimestru), ze se musim vic hlidat a nemuzu si delat, co chci, ze si nemuzu na nachlazeni vzit tuhle tinkturu, ze se musim vlastne furt obetovat. Nechapala jsem, jaktoze tohle vse tolik zen dobrovolne podstupuje a jeste vic jsem nechapala, proc to priroda tak debilne zaridila, ze chlapi nic z toho nepodstupuji.

Nesnasela jsem se za tyhle myslenky, pripadala jsem si jako nejvic nevdecna zla a sobecka svine, ktera si neco tak hezkeho nezaslouzi a porad se topila ve vzorci, ze ji materstvim konci zivot. Bala jsem se, ze jestli se mi materske hormony nespousti ted, co kdyz se mi nespusti ani po porodu.

Psala jsem to uz nekdy v minulem clanku a napisu to znova – opravdu si nemyslim, ze tyhle emoce byly zpusobene hormony v tehotenstvi. Ano, moc rada bych to na ne svedla. Kor tenkrat, kdyz jsem se za ne tak moc nesnasela a stydela, jenze hormony nebyly pricinou. Nanejvys ze me vytahly neco, co uz ve mne davno bylo.

Trvalo mi hodne dlouho nez jsem z miminka uvnitr me zacala mit aspon malou radost. A jeste dyl, nez ta radost prevazila beznadej.

Zpetne vidim, ze jsem nezvladala, jak me tehotenstvi stahuje na zem. Tehotenstvi je ten nejvetsi a zaroven nejprirozenejsi projev hmoty. Hmoty, s kterou ja mam OBROVSKY problem. Uz to nebyla dusicka, ktera by poletovala OKOLO me, ale ziva bytost UVNITR me.

Taky jsem hodne tezce nesla, ze zrovna JA se na mimi nedokazu napojit. Vzdyt tohle jedine BY MELA BYT moje parketa.

~ predtim mi to prece slo, a ted, kdyz je uz v brise, tak to nejde?! ~

~ kdyz dokazi komunikovat i s mrtvym tatou ~

~ umim si stahnout informace zvrchu ~

~ dokonce nekdy astralne cestuju ~

~ mivam vize ~

~ synchronicity se sypou ze vsech stran a ja v nich umim cist ~

~ a do minulych zivotu se dostavam malem jednoduseji nez autem do obchodu ~

Hm, tak asi prave proto.. protoze jemnohmotno pro me vzdy bylo o tolik prirozenejsi nez hutna realita.

….

Kdyz mi pak zacatkem zari na kontrole rekli, ze to vypada na holcicku, spustilo mi to dalsi vlny uzkosti (co kdyz ta holcicka bude po mne, co kdyz bude taky tak citliva a vnimava, co kdyz bude mit sklony k psychickym srancum, co kdyz…) a taky neschopnosti, ze nezvladnu navnimat uz ani pohlavi miminka. Ze moje materska intuice je bud porouchana nebo neexistuje. A mnohem spis tedy neexistuje a urcite ani existovat nebude.

Jak jsem jiz neprimo sdilela tady i v jinem clanku, od 5. mesice se ale vse pomalu zacalo lepsit. Presne od 6. 10. diky ~ zz ~ *

Radost zacala jemne prevazovat a z odmitani jsem se dostala do plynuti a duvery.

Uvidela jsem, ze kdybych se neplacala na povrchu v emocich a v hlave, vsimla bych si, ze celou dobu to uvnitr me bylo uplne klidny. Vse-je-jak-ma-byt klidny.

Hlava rve, ale intuice vi. Jako uz tolikrat.

K prijmuti celeho procesu mi uplne nejvic pomohl ~ zz ~. Prace sama na sobe. Zkusenost, ze nejsme mysli a mnoho dalsiho. To, ze oba mi ucitele vnimali uz davno prede mnou, jake mi tehotenstvi otevira kvality a hodnoty, ktere jsem se bala v sobe spatrit. Kvuli strachu ze ztraty. Nekdy zase jedna jedina veta, ktera me dostala zpet a uklidnila tak, jak by nic jineho nedokazalo. Vetsinou to ale byla obrovska podpora beze slov. Prijimajici pole, kde je vsechno spravne tak, jak je, kde vzdy spocines doma.

Jsem v 33tt a poslednich par dni si tehotenstvi poprve celkem uzivam. Jasne, ze ted uz mam relativne velke brisko a mega se tesim, jak budu moci delat zaklonove asany a spat na brise 😀 Ale je mi konecne v sobe dobre. Konecne se na mimi tesim, konecne spolu vedem rozhovory a konecne mi predstava materstvi neprijde jen hrozna a uz se ani tak nebojim, ze mi tim skonci zivot. Hlava mi jede furt, ale uz ji posilam do dalav a stale se vracim do sebe.

Diky nedavne kranialky u Inky se do me otiskla nefalsovana vdecnost za vsechny narocne situace, ktere ke mne nekolik mesicu chodily a davaly mi prozit hmotu v syrove a pro me extra narocne forme. Uz predtim jsem chapala, proc se deji a snazila se za ne byt vdecna, jenze ono mi to dlouho neslo. Ale ted uz jo. Zkousky fyzicna. To je obdobi, ktere nyni potrebuji prozivat, integrovat. Do astralu se zase podivam, ale ted to holt neni mym ukolem. Ted se potrebuju naucit, jak se ukotvovat v realite. A neni nic zemitejsiho nez tvorba zivota. Nez dite.

Preji si sama sobe, at to ustojim. At to zvladnu ~ jak v danou chvili nejlip dovedu. Bez tlaku, v pochopeni a v lasce k sobe.

Preji si sama sobe, at si ze strachu nebranim spolubudovat to, co mi jako male holce chybelo nejvic. Prostredi plne bezpodminecne lasky a pozornosti OBOU rodicu. Pro novou dusicku. Pro dusicku, ktera to na punk za nama rovnou strelila. Pro dusicku, ktera si uz od pocatku jede vse po svem, a ktera me uci absolutni odevzdani kontroly a duvery v zivot. Pro dusicku, ktera me drzi tady na zemi. Pro dusicku, ktera je se mnou uz od prvnich chvil v ~ zz ~, a dost mozna jen diky ni zvladam neulitnout nenavratne do pryc. Pro dusicku, ktera si jede v brisku svuj maly vesmir a sviti dal nez nejdal.

Jsi obrovsky dar a ja dekuju, ze to konecne dokazu videt.

Jsi Laska.

Zanechat Odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *